Termíny setkání pro rok 2023
Členové našeho společenství a jejich přátelé se pravidelně schází každý týden na modlitbu růžence vždy v úterý v 17:00 hodin v kapli sv. Vojtěcha v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Přidejte se k nám buď přímo v kapli nebo na dálku v duchu.
V liturgickém mezidobí volíme růžencová tajemství podle týdnů žaltáře:
1. týden žaltáře – Tajemství radostná
2. týden žaltáře – Tajemství světla
3. týden žaltáře – Bolestná tajemství
4. týden žaltáře – Tajemství slavná
Nyní v době postní se modlíme růženec bolestný.
Měsíční schůzky společenství s knězem z řádu sv. Františka se uskutečňují na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v Hradci Králové. Začátek od 15:30 hodin – zveme všechny zájemce na přednášky a společné sdílení při setkání společenství, od 18 hodin následuje mše sv. v kostele sv. Pavla.
Každý pátek ve 20:00 se online modlíme nešpory (kromě pátku, kdy je setkání na Pouchově).
Termíny akcí Místního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu v Hradci Králové:
LEDEN
20.1. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
ÚNOR
19.2 – 24.2. Celorepublikové setkání františkánské rodiny na Velehradě
24.2. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
BŘEZEN
17.3. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
DUBEN
21.4. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
29.4. – 1.5. Nevolební kapitula (rohožková) Vranov u Brna
KVĚTEN
19.5. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
25.5 – 1.6. Assisi – terciářská pouť
Mariánská pouť do Malých Svatoňovic (termín bude upřesněn)
ČERVEN
3.6. Františkánská pouť Prahou (285.ročník)
16.6. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
ČERVENEC
SRPEN
2.8. Slavnost Porciunkule
20.8. – 23.8. Duchovní obnova regionálních MBS v Hoješíně
ZÁŘÍ
2.9. Františkánská stezka ke Dni modliteb za péči o Stvoření
15.9. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
16.9. Terciářská pouť na Svatý Hostýn (131.ročník)
17.9. – 24.9. Duchovní obnova MBS HK v Beskydech
ŘÍJEN
4.10. Slavnost sv. Františka z Assisi
20.10. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
LISTOPAD
24.11. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
PROSINEC
15.12. Setkání na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v HK
Pozvání na srpnovou pouť PORCIUNKULE
Porciunkule je tradiční pouť, konaná první srpnový víkend a její historie je spjatá s františkánským řádem. Pouť se koná srpnu na svátek Panny Marie Andělské ve františkánských kostelech a je spojená s udílením plnomocných odpustků a někde je doprovázená lidovou poutí.
Porciunkule (podílek, malý pozemek) je původní název kapličky u Assisi, která se dnes nachází uvnitř baziliky Panny Marie Andělské a je považována za kolébku františkánského řádu. Jeho zakladatel sv. František z Assisi kostelík získal pro svou řeholi. Založil zde společně se svatou Klárou řád Klarisek. Svatý František obdržel od papeže Honoria III. pro tento kostelík privilegium plnomocných odpustků. Papež Sixtus IV. je rozšířil na všechny kostely prvního a druhého řádu sv. Františka, zatím jen pro františkány. V roce 1622 bylo privilegium rozšířeno Řehořem XV. pro všechny věřící, kteří po zpovědi a svatém přijímání navštěvovali tyto kostely v určené dny. Později téhož roku rozšířil Řehoř privilegium i na všechny kapucínské kostely. Pozdější papežové je rozšířili na všechny kostely s nějakým vztahem k františkánskému řádu.
Porcinkule u nás se jako pouť věřících slaví v Červeném Újezdě, Jablunkově, Moravské Třebové, Slaném, Suchdole u Prostějova, Hořovicích a Uherském Hradišti. Současně jako tradiční lidová zábavní pouť se slaví v Hostinném, Jindřichově Hradci, Opočně, Zásmukách a Voticích.
Slavnost sv. Františka s obnovou profese.
V úterý 4.10. jsme v kapli sv. Vojtěcha v Novém Adalbertinu oslavili svátek sv. Františka společnou modlitbou františkánského sedmiradostného růžence a slavením mše svaté spojené s obřadem obnovy trvalé profese. Mši svatou celebroval P. Prokop Brož.
Tajemství sedmiradostného růžence:
1) kterého jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí z Ducha svatého počala
2) s kterým jsi, Neposkvrněná Panno,
s radostí Alžbětu navštívila
3) kterého jsi, Neposkvrněná Panno,
v Betlémě porodila
4) kterého jsi, Neposkvrněná Panno,
třem králům ke klanění představila
5) kterého jsi, Neposkvrněná Panno,
s radostí v chrámě nalezla
6) kterého jsi, Neposkvrněná Panno,
zmrtvýchvstalého s radostí první pozdravila
7) který tě, Neposkvrněná Panno, na
nebe vzal a Královnou nebe i země korunoval
VI. ročník Františkánské stezky ke Dni modliteb za péči o Stvoření v Hradci Králové
Již se stalo tradicí, že poslední sobotu v srpnu, letos 27. 8. 2022, pořádá MBS Hradec Králové tzv. Františkánskou stezku ke Dni modliteb za péči o Stvoření. Tento den papež František ustanovil v roce 2015 každoročně na 1. září.
Stezka probíhá vždy v sobotu proto, aby se jí mohlo zúčastnit více účastníků, než by tomu bylo ve všední den a je určena pro kohokoli. Je inspirována, mimo jiné, také „ekologickou“ encyklikou Laudato si. Hned v úvodu jsme si například připomněli, že františkáni nejsou žádní ekologičtí aktivisté v dnešním slova smyslu, protože, jak řekl kardinál Joseph Ratzinger: „Aktivista je opakem žasnoucího člověka“. Připomněli si také, že Stezka je vždy i příležitostí poděkovat Bohu za krásu světa kolem nás, vyjádřit vděčnost za to, co nám svěřil do péče, a rovněž příležitostí k prosbě o pomoc při ochraně všeho Stvoření i za odpuštění hříchů proti světu, ve kterém žijeme.
Přestože v noci pršelo, déšť ráno ustal a tak jsme mohli bez potíží Stezku zahájit – jako vždy, u kostela sv. Antonína na Novém Hradci Králové v 9h, za velmi příjemného počasí. Letošní trasa byla poněkud kratší – 5 km s celkem devíti zastávkami včetně úvodu, takže ji mohl zvládnout v podstatě každý. Změnou bylo také to, každý, kdo měl zájem, si připravil pro některé zastavení svůj vlastní text nebo úvahu. Nejdelší zastávkou, asi v jedné třetině trasy, pak byla bohoslužba slova v dřevěném kostelíku sv. Jana Křtitele na Kopci sv. Jana. Tu sloužil, stejně jako již dříve, jáhen a ředitel Diecézních lesů Hradec Králové Ing. Pavel Starý, který se také našich Stezek účastní a přispívá vždy i svým textem. Cesta vedla hezkou přírodou kolem několika rybníků a krásnými lesy které v blízkosti města máme. Poslední, závěrečné zastavení s Chvalozpěvem sv. Františka, jsme měli u rybníku Biřička. Poté jsme mohli posedět na terase nedaleké restaurace, kde jsme se mohli na zamluveném místě nejen občerstvit, ale rovněž si popovídat a sdělit si své dojmy. Byli jsme potěšeni, že letos se Stezky zúčastnil i náš národní ministr Sekulárního františkánského řádu bratr Vendelín.
Br. Martin Weisbauer
Sekretář MBS HK
Rokole – duchovní obnova 22. 8. – 24. 8. 2022
Koncem srpna letošního roku (22. 8. – 24. 8. 2022) proběhla poprvé společná duchovní obnova pro tři sousední MBS – královéhradecké, červenokostelecko – trutnovské a slatiňanské.
Bylo zvoleno mariánské poutní místo Rokole, necelých 8 km východně od Nového Města nad Metují, kde sídlí Schönstattské sestry Mariiny. Důvodů pro výběr tohoto místa bylo více. Jednak bylo poměrně dobře dostupné pro všechna tato společenství, jednak zde je velmi dobrá ubytovací kapacita ve zdejším poutním domě včetně prostorné společenské místnosti, jídelny i kuchyně a v neposlední řadě je zde i krásná příroda, klid a v sousedství domu léčivý mariánský pramen s kaplí.
Obnovu, jejímž hlavním tématem byl ekumenismus, vedl br. Lukáš Bradna OFM, který je duchovním asistentem královéhradeckého a současně i červenokostelecko-trutnovského MBS a dojíždí za námi z Prahy od P. Marie Sněžné. Přestože se všichni členové z těchto tří společenství nemohli zúčastnit, sjelo se nás na toto krásné východočeské poutní místo asi 20 účastníků. Někteří navíc přijeli alespoň na jeden den, podle svých možností. Po dopoledním ubytování v poutním domě, kde bylo dost místa pro všechny, takže část účastníků mohla být ubytována na přání i po jednom, jsme se sešli na úvodní mši svatou s br. Lukášem v horní rokolské mariánské kapli. Zde br. Lukáš nastínil cíle a téma duchovní obnovy. Po výtečném obědě, který jsme si, jako pak každý den, nechali jednotně dovážet z restaurace Kovárna v nedalekém Novém Hrádku, jsme pokračovali v programu přednáškou br. Lukáše ve 14.30. Každý den jsme začínali mší svatou s ranními chválami a pokračovali snídaní ve stylu „švédského františkánského“ stolu. Dále se střídaly přednášky se společnými vycházkami do okolí. Večeřeli jsme opět společně z vlastních zásob a z přebytků od oběda. Program jsme ukončili třetí den odpoledne, kdy jsme se po úklidu a sbalení vydali do svých domovů.
Všichni účastníci byli jak samotnou obnovou, tak prožíváním společenství a vzájemným sdílením nadšeni. Tento typ akcí se ukázal jako velmi přínosný a také naše sousední MBS sblížil. Shodli jsme se na přání každý rok v takovéto společné třídenní (východočeské) obnově pokračovat, ať už opět v Rokoli nebo na jiném vhodném místě.
Br. Martin Weisbauer
Sekretář MBS HK
Duchovní obnova Beskydy
Duchovní obnova probíhala od 16 do 24. září v Beskydech na Hutisku Solanec, v naprostém klidu, v odloučenosti od ruchu světa.
Rozjímali jsme o Nejsvětější trojici a posvátné Eucharistii pod vedením bratra Lukáše. Uprostřed překrásné krajiny, plné zeleně, pastvin, lesů a květů. Rádi se sem vracíme a prožíváme tyto požehnané chvíle spolu s místními, Anežkou a Brunem, a s Petrou a Petrem. Je to v čase sklizně brambor a sběru hub, které rostly opravdu na každém kroku. Ale také jsme se seznámili s poustevnou a jejím současným obyvatelem Milanem.
V sobotu jsme slavili mši sv. na Radhošti v kapli sv. Cyrila a Metoděje, v pondělí poslední den jsme zajeli na modlitební pouť na Turzovku. Naplněni a obtěžkáni vodou se vraceli, abychom mohli rozdávat. Poslední den nám Pán poslal ještě další překvapení, přijel p. Tomáš Hofman.
V deseti lidech jsme vytvořili krásné společenství modlitby a sdílení a pomáhání. Nikomu se nechtělo odjíždět, loučení bylo náročné. Na příští rok pro duchovní obnovu je zamluven opět termín na září.
Poslední zastavení bylo na poutním místě Turzovka.
Církev hlásá Evangelium
Buď církev hlásá evangelium, anebo není církví, zdůrazňuje papež v novém knižním rozhovoru
Nová kniha pod titulem „Bez Něho nemůžeme dělat nic. Rozmluva o tom, jak být v dnešním světě misionářem“ byla vydána a na pulty italských knihkupectví se dostane v týdnu od 5.11. 2019.
Publikováno: 5. 11. 2019 12:00
„Vycházející církev“ není módní slogan, nýbrž Ježíšovo přikázání
„Odjakživa jsem vnímal, že hlásání Ježíše a Jeho evangelia obnáší určitou pouť, vykročení na cestu,“ svěřuje se papež v knižním rozhovoru a varuje před nadužívaným módním sloganem o „vycházející církvi“: „Nevymyslel jsem ho já, ale jde o Ježíšovo přikázání z Markova evangelia,“ poukazuje. „Církev buď vychází, anebo není církví. Buď hlásá, anebo není církví, nýbrž jakýmsi duchovním sdružením či nadnárodní firmou, která vysílá poselství eticko-náboženského obsahu,“ podtrhuje dále. V případě misie nelze mluvit o programu či úmyslu realizovatelném silou vůle – církev totiž vychází sama ze sebe působením Krista a Ducha Svatého, který ji pohání a nese dál.
Stále platný vzorec ve Skutcích apoštolů
Papež František v této souvislosti cituje Skutky apoštolů, které jsou vyprávěním o začátcích, nikoli manuálem misionářské strategie. „Jejich protagonisty nejsou apoštolové, nýbrž Duch Svatý.“ „Zkušenost dvanácti je stále platným vzorcem,“ vysvětluje římský biskup. „Je to lidský příběh mužů, kteří coby učedníci nastupují až jako druzí poté, co již před nimi jednal Duch Svatý, který připravil srdce a pracoval v nich. Misie bez Ducha Svatého se mění v konkvistu, ať již náboženskou nebo ideologickou, upozorňuje papež. Jakákoli nervozita, křik či lidská organizace jsou zbytečné,“ dodává. Stačí prosit o milost, abychom také dnes zakusili ono: „Rozhodl totiž Duch svatý i my…“ (Sk 15,28).
Církev roste skrze svou přitažlivost
„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě,“ říká Ježíš v evangeliu. A dále: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal…“ „Církev odjakživa uznávala tuto formu za nejvlastnější přiblížení Ježíši a evangeliu,“ konstatuje František. „Nejedná se tedy o přesvědčení, rozumovou úvahu, osobní uvědomělost, nátlak či donucení, nýbrž o milostnou přitažlivost, zamilovanost do Krista. Pokud nás opravdu přitahuje Kristus, okolí si toho povšimne, aniž bychom to nijak museli dokazovat či dávat najevo,“ popisuje papež. „Proto není misie firemním projektem či organizovaným představením, během něhož chceme spočítat účastníky získané propagandou,“ poznamenává dále. Misie ve své tajemné plodnosti je naopak závratí z toho, že bez Ježíše nemůžeme dělat nic. „Závrať z náboženské svobody spočívá v tom, že se dáváme nést Duchem, aniž bychom kalkulovali a cokoli kontrolovali,“ říká František.
Misionář usnadňuje cestu k víře
„Podle čeho poznáme křesťanského misionáře,“ ptá se dále papež František. Podle toho, že víru usnadňuje, a nikoli kontroluje. Petrův nástupce nesouhlasí s vytvářením pastoračních celnic, selektivním přístupem a ověřováním předpokladů ke vstupu do církve. „To vše totiž brání Ježíšově touze obejmout každého člověka, které naopak vycházejí vstříc různé příkladné kroky, jako snaha buenosaireských farářů o usnadnění přístupu ke křtu,“ popisuje Svatý otec.
Křesťanství nese tvář kultur, do kterých zapouští kořeny
Papež František v knižním rozhovoru s italským vatikanistou připomíná svého předchůdce Pavla III., který odmítl teorie o neschopnosti indiánských kmenů přijmout evangelium a potvrdil možnost jejich křtu. „Také dnes existují kroužky a sektory, které se považují za osvícené, uvězňují hlásání evangelia ve své pokřivené logice, dělí svět na barbary a civilizované, přičemž větší část lidské rodiny považují za podřadnou kategorii,“ uvažuje papež a dodává, že toto vše vyplynulo na povrch při nedávné biskupské synodě o Amazonii. „Křesťanství nicméně nedisponuje jediným kulturním vzorcem,“ cituje František z Jana Pavla II., nýbrž nese tvář mnoha kultur a národů, ve kterých zapustilo kořeny. Dnes víc než jindy je proto nutné mít na paměti, že zjevení se neztotožňuje s žádnou kulturou a misijní dílo nesmí spolu s evangeliem vnucovat určité kulturní formy.
Církev není neziskovka, nýbrž polní nemocnice
V odpovědi na otázku o vztahu mezi sociálním dílem a misií papež vyzdvihuje skutečnost, že církev není nezisková organizace. Zároveň ovšem přijímá všechny lidi a léčí jejich rány, jako polní nemocnice.
Misie a mučednictví
„Mučednictví je svrchovaným vyjádřením svědectví, vydaného Kristu,“ uzavírá papež v knižním rozhovoru a vyjmenovává mučedníky posledních let – od koptských křesťanů popravených v Libyi po sestry z kongregace Matky Terezy zavražděné v Jemenu. „Jsou to vítězové, nikoli oběti,“ zdůrazňuje František, „Pán pamatuje na dobro, které prokázali.“
Zdroj: Vatican News
Františkánská lesní stezka ke Dni modliteb za péči o stvoření
Místní bratrské společenství Sekulárního řádu sv. Františka v Hradci Králové uspořádalo v sobotu 31. 8. již třetí ročník Františkánské lesní stezky ke Dni modliteb za péči o stvoření. Tento den modliteb vyhlásil papež František před pěti lety a ustanovil ho na 1. zářijový den.
Poutní stezku zahájila mše svatá v kostele sv. Jiří v Býšti u Hradce Králové. Celebroval ji a poutníkům požehnal otec Tomáš Kvasnička. Více než 30 poutníků se pak vydalo na pochod o délce 8,5 km hradeckými lesy až do kostela sv. Antonína na Novém Hradci Králové, kde se všichni pomodlili Modlitbu křesťanů a celého stvoření, kterou Svatý otec uvádí v encyklice Laudato si. Duchovní správce otec Prokop Brož poté všem udělil svátostné požehnání.
Následovalo agapé na místní faře, kde nechyběl výborný guláš a další občerstvení. Na celé trase bylo celkem 17 zastavení, na kterých se účastníci seznámili s hlavními myšlenkami encykliky Laudato si, připomněli si postoj sv. Františka z Assisi k přírodě a stvoření a vyslechli si i myšlenky některých významných osobností týkající se vztahu ekologie a teologie. 
Ve čtení textů se poutníci střídali. Poslední zastavení stezky u rybníku Biřička pod Novým Hradcem Králové patřilo, jako vždy, chvalozpěvu svatého Františka, jehož název převzal i Svatý otec pro svou encykliku – Laudato si.
Ze života našeho společenství
Několik shrnujících informací o bratrském společenství
Františkánští terciáři v Hradci Králové sdružují muže i ženy, žijící v manželství i svobodné. Rozhodli jsme se pro život podle Evangelia po vzoru sv. Františka. Život ve skromnosti, pokoře, radosti a pomoci druhým. Sv. František nám ukazuje cestu, jak jít za Kristem – byl jako my, a proto můžeme jít jeho cestou i v dnešní době.
Je nás 21 profesních členů a máme 3 novice (vážné zájemce o vstup do řádu) i několik dalších zájemců. Scházíme se jednou měsíčně na hlavních setkáních. Společenství je podporováno duchovně bratrem Lukášem Bradnou OFM, z řádu Františkánů, z kláštera P. Marie Sněžné v Praze. Schůzky společenství se uskutečňují na faře u kostela sv. Pavla na Pouchově v Hradci Králové
Důležité místo v našem společenství má modlitba, zvláště modlitba růžence. Zavedli jsme pravidelné setkávání při modlitbě růžence jednou týdně každé úterý v 17 hodin v kapli sv. Vojtěcha v Novém Adalbertinu.
Další podporou jsou pro nás společné akce. Každý rok pravidelné duchovní obnovy a společné akce.
Z uvedeného je vidět, že jsme opravdově živě pocítili plody roku povolání, který vyhlásil biskup Královéhradecké diecéze mons. Jan Vokál. Zvláště nárůst nových členů jednak v diecézním roce povolání v Královéhradecké diecézi, a jednak také zásluhou nástupu sv. Otce Františka do čela církve.
Při pouti v Assisi, v kostelíku Panny Marie Andělské, zvaném Porciunkula, slavili profes, trvalé přijetí do řádu, dva noví členové našeho společenství. A následně v průběhu roku jsme oslavili 7 obláček nových zájemců.
Každoročně pořádáme při slavnosti sv. Františka, 4. října, obnovu profesních slibů členů našeho společenství.
Lesní stezka ke světovému dni modliteb za péči o Stvoření v Hradci Králové
Papež František ve třetím roce svého pontifikátu přichází s revoluční encyklikou Laudato si, která je zaměřena na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě Zemi a životu na ní. Obrací se ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Navazuje tak na papeže Jana Pavla II., který vyzval ke „globální ekologické konverzi“. Papež František také v roce 2015 přidává katolickou církev ke Světovému dni modlitby za ochranu Stvoření, který slaví křesťanské církve vždy 1. září.
To byl také důvod, proč Místní společenství Sekulárního řádu sv. Františka v Hradci Králové letos poprvé zorganizovalo v sobotu 2. září pro veřejnost pochod s názvem „Lesní stezka ke světovému Dni modliteb za péči o Stvoření“. I přes velkou „konkurenci“ první mariánské soboty v ČMF Koclířov, hradecké Slavnosti královny Elišky nebo probíhající letecké přehlídky CIAF se účastníci sešli v dostatečném počtu, aby pochod mohl být zahájen. Akce začala v obci Býšť, která leží 10 km od Hradce Králové, mší svatou obětovanou za poutníky. Bohoslužbu celebroval a poutníkům na cestu požehnal otec Tomáš Kvasnička. Poté se poutníci vydali hradeckými lesy po naučné stezce Koliba do Hradce Králové. Stezku vybudoval podnik Lesy České republiky a má 13 zastavení s pěknými informačními tabulemi. Účastníci však nezůstali jen u nich, ale na každém zastavení vyslechli a promeditovali některé myšlenky z encykliky Laudato si. Hradečtí františkánští terciáři použili nejen vybrané texty ze zmíněné encykliky, ale i některá zajímavá zamyšlení nad encyklikou – například od Jiřího Zajíce OFS nebo Pavla Nováčka, ale i texty ČBK k této encyklice. Jiří Zajíc je terciář, katolickým pedagogem a publicistou. Říká, že o této encyklice by se mělo hovořit jako o „radikálním uchopení skutečnosti Božího otcovství v důsledcích, které z něj plynou pro stvoření a náš život v něm.“ Papež František se ztotožňuje ve svém vyjádření s patriarchou Bartolomějem a říká, že „… Zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu.“
Celá trasa měřila asi 10 km a v závěru nechyběl Chvalozpěv Stvoření, jehož autorem nebyl nikdo jiný než sv. František z Assisi a podle něhož pojmenoval papež také svou encykliku Laudato si (v překl. „Pochválen buď“). Zkušební první ročník lze považovat za úspěšný, všichni účastníci pochodu byli nadšeni a již nyní přislíbilo v příštím roce svou účast mnoho budoucích zájemců, kteří se s poutníky setkali.
Duchovní obnova Beskydy
Nejdůležitější naší akcí v poslední době byla bezpochyby duchovní obnova s bratrem Lukášem v Beskydech, která probíhala od 27. září do 1. října 2017. Pobývalo nás tam celkem 12. Bylo nám přáno a měli jsme opravdu krásné počasí, pravé babí léto. Ubytováni jsme byli v téměř novém srubu, který byl postaven pro celkem 14 osob v nádherné a málo osídlené krajině poblíž Soláně, a to výhradně pro poutníky a duchovní cvičení. Postavili ho dva, dnes již starší manželé. Paní se narodila v sousední chalupě a její manžel je Ital. Společně zde hospodaří. Bratr Lukáš zde vedl obnovu nejprve podle knížky „YOU CAT“, ze které jsme použili modlitbu sv. Augustina a také další myšlenky. Některé z nich vybírám: Sv. František dosáhl hlubokého poznání Boha jako Otce a žil s Ním v důvěrném styku. Toto poznání a soužití ho zcela naplnilo a pro nás je to doklad toho, že TO JDE!
František chce s Ježíšem prožívat všechno – tedy i s Kristem jako člověkem – tj. i utrpení. Zamiloval si totiž Ježíše, protože poznal, že ho Ježíš miluje. František doslova HLTAL Krista, sál jako savec, když má hlad. Uvědomil si, že Bůh je jeho Otcem. Proto Ho dal na první místo – tedy potom, co hledal a hltal všechno možné, co by ho naplnilo. Intimní vztah k Bohu se u Fr. probouzí s přibývajícím zklamáním, kterým ho Bůh vede. To jsou ony věci, kterými se člověk chce naplnit, ale přesto zůstává prázdný, protože ty věci jsou prázdné. Dále jsme probírali pěknou publikaci Vojtěcha Kodeta „Novéna k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“. Zde, kromě důvodů proč se zasvěcovat Neposkvrněnému Srdci P. M., autor uvádí velmi podnětné myšlenky pro každý z 9 dnů Novény. Mohu doporučit si tuto malou knížečku přečíst.
Jeden den v Beskydech jsme také věnovali výletu do nedalekého poutního místa Turzovka. Navštívili jsme tam na hoře Živčák překrásný nově postavený kostel Panny Marie Matky církve. Na tomto legendárním vrchu se 1. června 1958 zjevila lesníkovi Matoušovi Lašútovi Panna Maria. Od té doby se toto místo, které nazývají i „slovenské Lurdy“, stalo cílem mnoha poutníků. Kostel je uvnitř vyzdoben nádhernými mozaikami. Vystoupali jsme i do vysoké věže, která slouží zároveň jako rozhledna. Ozdobena je na vrcholu zlatou královskou korunou. Ve starší kapli o několik set metrů dále jsme se pomodlili společně růženec. V pěkně upravených pramenech mezi touto kaplí a novým kostelem jsme si načerpali turzovskou vodu.
Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).
Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka) – tato dvě slova užívá sv. Augustin, když komentuje setkání Ježíše a cizoložné ženy (Jan 8,1-11). Nemohl najít krásnější a přiléhavější výraz, který by umožnil chápat tajemství Boží lásky, jež vychází hříšníkovi vstříc: „Zůstali pouze ti dva: ubožačka (misera) a milosrdenství (misericordia).“ Kolik Boží slitovnosti i spravedlnosti obsahuje tento příběh! Z něho plynoucí ponaučení osvěcuje závěr mimořádného Svatého roku milosrdenství a ukazuje cestu, po které jsme povoláni se ubírat v budoucnosti.
Tato evangelní pasáž může být právem pojata jako obraz toho, co jsme ve Svatém roce slavili: čas milosrdenství, jež máme ve svých společenstvích slavit a prožívat i nadále. Milosrdenství totiž nemůže být jakousi vsuvkou v životě církve, nýbrž samotnou její existencí. V milosrdenství se zjevuje všechno; všechno se vyřeší v milosrdné Otcově lásce.
Milosrdenství v liturgii
Nyní, po skončení tohoto Svatého roku, je čas pohlédnout vpřed a pochopit, jak nadále věrně, radostně a nadšeně zakoušet bohatství Božího milosrdenství. Na prvním místě jsme povoláni milosrdenství slavit. Kolik bohatství je přítomno v modlitbě církve vzývající Boha jako milosrdného Otce! Při liturgii se milosrdenství nejen opakovaně připomíná, ale skutečně přijímá a prožívá. Od začátku do konce se při slavení eucharistie objevuje milosrdenství v dialogu mezi modlícím se shromážděním a Otcovým srdcem, které se raduje, když může prokazovat svou milosrdnou lásku. Po úvodním úkonu kajícnosti a po zvolání „Pane, smiluj se“ následuje ihned ujištění: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.“ V této důvěře se obec shromažďuje v Pánově přítomnosti zejména v posvátný den vzkříšení. Mnohé mešní vstupní modlitby se dovolávají velkého daru milosrdenství.
Význam homilie
V této souvislosti nabývá zvláštního významu také naslouchání Božímu slovu. Každou neděli se slovo Boží hlásá křesťanské obci, aby byl den Páně naplněn světlem, které vyzařuje z velikonočního tajemství. Při slavení eucharistie jsme svědky opravdového dialogu mezi Bohem a jeho lidem. V biblických čteních se totiž znovu odvíjejí dějiny naší spásy prostřednictvím neustálého díla hlásaného milosrdenství. Bůh s námi dodnes mluví jako s přáteli, „stýká se“ s námi, aby nám daroval své společenství a ukázal nám cestu života. Jeho slovo tlumočí naše prosby a starosti i plodnou odpověď, abychom mohli konkrétně zakusit jeho blízkost. Velkou důležitost má homilie, kde je pravda doprovázena krásou a dobrem, aby rozechvěla srdce věřících tváří v tvář nezměrnosti milosrdenství! Velice prosím o přípravu na homilie a pečlivé kázání. Bude tím plodnější, čím více kněz zakusí sám na sobě Pánovu milosrdnou dobrotu. Oznamovat jistotu, že nás Bůh miluje, není řečnické cvičení, nýbrž podmínka věrohodnosti vlastního kněžství.
Žít milosrdenství je proto hlavní cestou k tomu, aby se homilie stala pravou zvěstí útěchy a obrácení v pastoračním životě. Bible je velký příběh, který podává divy Božího milosrdenství. Každá stránka je prostoupena láskou Otce, který chtěl, počínaje stvořením, vtisknout do vesmíru znamení své lásky. Duch Svatý slovy proroků a mudroslovných spisů utvářel dějiny Izraele v poznání Boží něhy a blízkosti, navzdory nevěrnosti lidu. Ježíšův život a jeho kázání určujícím způsobem poznamenávají křesťanské společenství, které pochopilo své poslání na základě Kristova mandátu být trvalým nástrojem jeho milosrdenství a jeho odpuštění. Prostřednictvím Písma svatého uchovávaného v živé víře církve Pán nadále mluví ke své nevěstě a ukazuje jí stezky, jimiž se ubírat, aby evangelium spásy dosáhlo ke všem. Hluboce si přeji, aby Boží slovo bylo stále více slaveno, poznáváno a šířeno – a jeho prostřednictvím se tak mohlo lépe chápat tajemství lásky, která proudí z tohoto zdroje milosrdenství. Bylo by vhodné, aby každé společenství jednu neděli liturgického roku obnovovalo závazek šíření, poznávání a prohlubování Písma svatého, jednu neděli věnovanou cele Božímu slovu k porozumění onoho nevyčerpatelného bohatství, které pochází z neustálého dialogu Boha a jeho lidu.
Láska přikrývá hříchy
Milosrdenství se zcela zvláštním způsobem slaví ve svátosti smíření. To je chvíle, při níž cítíme objetí Otce, který nám vrací milost být znovu jeho dětmi. My jsme hříšníci a neseme si s sebou tíhu rozporu mezi tím, co bychom chtěli dělat, a tím, co konkrétně děláme. Avšak milost nás ale vždycky předchází a bere na sebe tvář milosrdenství, které je účinné ve smíření a odpuštění. Bůh dává pochopit svoji nezměrnou lásku právě vzhledem k naší hříšné existenci. Milost je silnější a překonává každý možný odpor, protože láska všechno přemáhá. Ve svátosti odpuštění ukazuje Bůh cestu návratu k němu a vybízí, abychom znovu zakusili jeho blízkost. Je to odpuštění, které můžeme získat především tím, že začneme žít lásku. Připomíná to také apoštol Petr, když píše, že „láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Jedině Bůh odpouští hříchy, ale žádá také od nás, abychom byli ochotni odpustit druhým, tak jako On odpouští nám: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Smutné je zůstat uzavřeni v sobě a neschopni odpustit! Pak převáží zahořklost, vztek a pomsta, jež činí život nešťastným a maří radost ze snahy o milosrdenství.
Misionáři milosrdenství
Zkušeností milosti, kterou církev ve Svatém roce velmi účinně prožívala, se zajisté stala služba misionářů milosrdenství. Jejich pastorační působení jasně ukázalo, že Bůh nestaví žádné hranice těm, kdo jej s kajícím srdcem hledají, protože všem vychází vstříc jako Otec. Přijal jsem mnohá radostná svědectví z nového setkání s Pánem ve svátosti zpovědi. Neztrácejme příležitost žít víru také jako zkušenost smíření. „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20) je výzva, kterou pronáší apoštol i v naší době, aby každému věřícímu ukázal moc lásky, která vytváří „nové stvoření“ (2 Kor 5,17). Vyjadřuji svou vděčnost každému misionáři milosrdenství za tuto cennou službu poskytující účinnou milost odpuštění. Tato mimořádná služba nicméně nekončí zavřením Svaté brány. Přeji si totiž, aby nadále pokračovala, dokud nebude vydána nová dispozice jako konkrétní znamení, že milost Svatého roku je v různých částech světa nadále živá a účinná.
Velkodušní zpovědníci
Kněze opět vybízím, aby se s velkou péčí připravovali ke zpovědní službě, která je pravým kněžským posláním. Vřele vám za vaši službu děkuji a prosím vás, abyste byli přívětiví ke všem, dosvědčovali otcovskou něhu navzdory závažnosti hříchu, byli ochotni pomáhat při reflexi nad spáchaným zlem, byli srozumitelní při představování mravních principů, ochotní doprovázet věřící při pokání a trpělivě s nimi držet krok; abyste byli jasnozřiví při rozlišování každého jednotlivého případu a velkorysí v udělování Božího odpuštění. Jako Ježíš před cizoložnou ženou volil mlčení, aby ji zachránil před smrtí, tak také kněz ve zpovědnici ať má velkodušné srdce a uvědomuje si, že každý kajícník jej odkazuje k jeho osobní situaci, totiž že je sám hříšníkem i služebníkem milosrdenství. My zpovědníci máme zkušenost mnoha konverzí, které se odehrávají před našimi zraky. Cítíme proto zodpovědnost za gesta a slova, která se mohou dotknout hloubi srdce kajícníka, aby objevil blízkost a něhu odpouštějícího Otce.
Nepromarněme tyto chvíle svým jednáním, které by mohlo prožitek kýženého milosrdenství překazit. Spíše pomáhejme osvěcovat prostor osobního svědomí nekonečnou Boží láskou. Svátost smíření potřebuje znovu najít své ústřední postavení v křesťanském životě. A proto je zapotřebí kněží, kteří dají svůj život do služeb usmíření, takže nikomu, kdo upřímně lituje, není bráněno přistoupit k lásce Otce, který čeká na jeho návrat, a všem je nabízena možnost zakusit osvobozující sílu odpuštění. Vhodnou příležitostí může být iniciativa nazvaná 24 hodin pro Pána před 4. postní nedělí, která již měla ohlas v mnoha diecézích a zůstává silným pastoračním momentem vedoucím k intenzivnějšímu prožití svátostné zpovědi.
Zplnomocnění kněžím
Podle tohoto požadavku, aby mezi prosbou o smíření a Božím odpuštěním nebyla žádná překážka, uděluji od nynějška všem kněžím zplnomocnění rozhřešovat v síle kněžství ty, kdo spáchali hřích umělého potratu. To, co jsem udělil omezeně na období Svatého roku (srov. List vyhlašující odpustky Svatého roku milosrdenství, 1. září 2015), platí nyní bez časového omezení navzdory čemukoli, co by tomu odporovalo. Chtěl bych zdůraznit veškerou svojí silou, že umělý potrat je těžký hřích, protože ukončuje život nevinného. Se stejnou silou nicméně mohu a musím potvrdit, že neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo dostihnout a zničit, pokud nalezne litující srdce, které prosí o smíření s Otcem. Každý kněz ať se stane vůdcem, oporou a útěchou při doprovázení kajícníků na této cestě zvláštního smíření. Ve Svatém roce jsem dovolil věřícím, kteří z různých důvodů navštěvují kostely spravované kněžími Bratrstva sv. Pia X., aby přijímali platně a dovoleně svátostné rozhřešení svých hříchů. Kvůli pastoračnímu prospěchu těchto věřících a v důvěře v dobrou vůli jejich kněží, aby bylo s pomocí Boží obnoveno plné společenství v katolické církvi, stanovuji na základě vlastního rozhodnutí, že toto zmocnění platí i mimo dobu Svatého roku až do nových dispozic v této věci.
Světový den chudých
Během Svatého roku, zejména o „pátcích milosrdenství“, jsem se mohl dotýkat rukama mnohého dobra, které je ve světě. Často je nepoznáno, protože se uskutečňuje diskrétně a mlčky. I když se do zpravodajství nedostane, přesto existuje mnoho konkrétních skutků dobra a něhy určených těm nejmenším a bezbranným, nejosamocenějším a opuštěným. Opravdu existují šiřitelé činorodé lásky, kteří nezapomínají na solidaritu s těmi nejchudšími a nejnešťastnějšími. S vděčností myslím na množství dobrovolníků, kteří denně obětují svůj čas, aby jejich odevzdáním vycházela najevo přítomnost a blízkost Boha. Jejich služba je ryzím dílem milosrdenství. Ve světle „Jubilejního dne sociálně marginalizovaných“, kdy se ve všech katedrálách a svatyních světa uzavíraly brány milosrdenství, mne napadlo, že jako další konkrétní znamení tohoto mimořádného Svatého roku by se v celé církvi mohl ustanovit na 33. neděli liturgického mezidobí Světový den chudých. Bude to nejvhodnější příprava ke slavnosti Ježíše Krista Krále, který se ztotožnil s maličkými a chudými a bude nás soudit podle skutků milosrdenství (Mt 25,31-46). Bude to den, který pomůže komunitám i každému pokřtěnému uvažovat nad chudobou jakožto jádrem evangelia a nad tím, že dokud Lazar leží přede dveřmi našeho domu, nebude moci nastat spravedlnost ani sociální smír. Tento den bude zároveň ryzí formou nové evangelizace (Mt 11,5), která bude obnovovat tvář církve. (Plné znění překladu na www.radiovaticana.cz)
Modlitba růžence
Členové našeho společenství a jejich přátelé se pravidelně schází každý týden na modlitbu růžence vždy v úterý v 17,00 hodin v kapli sv. Vojtěcha v Novém Adalbertinu v Hradci Králové. Přidejte se k nám.
Profesní slib
Profesní slib v místním společenství Sekulárního františkánského řádu v Hradci Králové
V pátek 23.1.2016 jsme ve společenství hradeckých františkánských terciářů prožívali radostné chvíle profesního obřadu. Sešli jsme se odpoledne na faře a následně v kostele sv. Pavla na Pouchově v Hradci Králové. Náš bratr Roman složil řeholní slib a přijal řádové jméno Josef. Poctivě se na tento okamžik připravoval nejen v noviciátě pod vedením bratra P. Lukáše OFM z Moravské Třebové, ale také v úzkém kontaktu s dalšími členy místního společenství. Celé odpoledne jsme prožívali vděčnost našemu svatému Františkovi, který dokázal již před 800 lety přesvědčit manžele, že není nutno opouštět rodiny a jít za svou hvězdou výhradně v mužském nebo ženském řádu.
Naopak, manželství charismaticky chápal jako svátost, kde život podle Evangelia lze žít společně a naplno. Dnes, v době, kdy se rozpadá v některých oblastech každé druhé manželství, přichází často za svatým Františkem pouze jeden z partnerů. S velikou odvahou a živou vírou tito bratři i sestry přijímají řeholní slib v naději, že postupné přijetí života podle evangelia zabrání rozpadu a jejich manželství bude obnoveno. Bude, nebude? Rozzářené oči všech při mši svaté nám daly jasnou odpověď. Pán je s námi a bude v každé, i v té nemocné rodině, když se najde někdo, kdo ho tam přivede. Díky za tuto františkánskou cestičku!
29.1.2016 Jarka Klára Devetterová OFS
Zážitky z pouti do Assisi jedné novicky
Ten nápad vykonat si společně pouť do Assisi se zrodil v hradeckém místním františkánském společenství asi v polovině minulého roku a díky ochotným a podnikavým lidem se v březnu roku 2014, za deštivého počasí, zrealizoval. Po františkánsku, jak zdůrazňovali dlouholetí terciáři. Jako novicka jsem si představila sv. Františka, jak v hadrech putuje pěšky do Říma a byla vděčná za teplé místečko v pohodlném autě. Ze čtrnácti účastníků zájezdu ve třech autech jsem trochu znala jenom pár lidiček z několika setkání místního společenství. Vzpomněla jsem si na sv. Antonína Paduánského, od kterého se zprvu podle legendy nic nečekalo a on si žil v pokoji blaženého rozjímání. Ani já jsem neměla potřebu cokoliv řešit. Zachumlala jsem se do deky, popřála si pokoj a dobro a blaženě usnula. Když jsem se probudila, všechno bylo v pořádku. Bratr Vláďa klidně svíral volant a bratr Lukáš se řehtal na celé kolo. Zalil mě úžasný pocit bezpečí, jaký jsem ještě nepoznala.
V autě vládla dokonale františkánská nálada, kterou bratr Lukáš neustále přiživoval svou bezprostředností. A tak, když jsem se na první zastávce ráno polila kávou, protože jsem se z kelímku s dírkou nedokázala napít, přišlo mě to naprosto přirozené a františkánské. Stejně jako rozhodnutí posádky třetího auta, že pojedou napřed. Tak jo, přejeme vám pokoj a dobro. Chcete jet, tak jeďte. Další moment, který mě upoutal, byly dálniční brány. Pomalu jsme přijížděli k závorám, když bratr Lukáš si vzdychl: jak se to vlastně obsluhuje? S úsměvem se podivil, že se brána neotvírá, ale to už věděl, že když bránu neotevřou peníze, pomohou andělé. A tak vyzkoušel kde co, a bez problémů jsme projeli.
Na to ráno, kdy jsme poprvé uviděli čerstvě umytou Umbrii, střední část Itálie nikdy nezapomenu. V malebném, poměrně širokém údolí se válely kusy mraků a pomalinku, po kouskách nám odkrývaly Assisi cudně přišpendlené v kopcích. Hele, Assisi, ozvala se vzadu Maruška a já věděla: přijela jsem domů, sem patřím, tohle je to místo, které už dlouhé roky hledám! Zalilo mě neskutečné teplo a světlo jistoty domova. Ale to už nás čekala první zkouška odevzdání se Božímu řízení. Objednaný hostel byl po všech stránkách františkánský pro nás, lidičky 21. století. Dva pokoje s kovovými palandami, jakási kuchyň se starou ledničkou bez přihrádek, koupelna se sprchami nad WC. Nepříliš útulné prostředí bylo přijato s naprostou samozřejmostí, každá z 8 děvčat si vytvořila vlastní koutek, žádné nářky, žádná kritika, prostě smíření: tak tady budeme týden žít.
Ze vstupní haly mladí snadno vytvořili sakrální prostor pro mši svatou a bratr Lukáš nás svým neopakovatelným humorem uvedl do prvního dne našich duchovních cvičení. Požádal nás o silentium v průběhu pobytu, ale já věděla, že to bude těžké splnit. Za dveřmi se řehtá celé pánské osazenstvo a do toho se kdesi rozjíždí traktor. Po chvíli nám dochází, že pan majitel zapnul staré akumulačky. A to co vrčí, není traktor, ale zrezivělý větrák.
Po snídani, pečlivě připravené první službou se osádka třetího auta vydala do San Damiána, my ostatní jsme si vyjeli do kláštera Eremo delle Carceri v horách. Trochu jsme zbloudili, ale já měla dojem, že to tak mělo být. Je přece samozřejmé, že se hned na poprvé netrefíme a bratr Vladimír nám to vysvětlil: Toto je to místo, které jsme vám chtěli ukázat! Smířeni s čímkoliv, lovili jsme v paměti anglická slovíčka, která by nám umožnila si zadat v klášteře mši svatou. To jsme ovšem netušili, že mladý Láďa je schopen plynulé konverzace. Vše vyjednáno a zase ten uklidňující pocit: Pokoj a dobro! Pán nás vede dobrou cestou. Když jsme o něco později večeřeli, napadlo mě, že to musí být zázrak z té hromady jídel na 6 dní v ledničce vylovit 14 natvrdo uvařených vajec, koprovou omáčku a houskové knedlíky. Stalo se a bylo to dobré. A tak to bylo každý den. Zásoby se pomalu tenčily, společné jídlo se střídalo s breviářem, vrčení větráku s povodní ve sprchách a večery plné příběhů ze života, vyprávěné s pokornou opravdovostí.
Františkánská chudoba pro mě nabírala nové obrysy: pokojné přijímání bez reptání všeho, co přináší okolnosti všedního dne ve společenství všech lidí. Město Assisi, hostel Victor a společenství poutníků to všechno mě postrčilo k rozhodnutí: Chci žít život františkánské chudoby, která je živnou půdou Evangelijní radosti. Ale když jsem poprosila o trvalý profes bratry Lukáše a Vláďu, chvíli mlčeli, jen naše oči se setkaly. Fajn, ukončil silentium Lukáš. V té chvíli jsem pochopila, v čem je tajemství tohoto společenství: v těch nejsilnějších chvílích umí mlčet!
Klášter Eremo delle Carceri je místem rozjímavé modlitby. Můžeš se toulat po kopcích, nahlížet do jeskyní, kde první bratři spali, klečet v malé kapli, nebo si lehnout vedle bronzového františkána u cesty – pokoj a dobro tě provází na každém kroku. V síle obnoveného stvoření tu nemá zlo sebemenší prostor. Při mši svaté má Láďa obláčku a slzy prozrazují hloubku rozhodnutí. Já v malé kapličce přistupuji k životní zpovědi, otec Lukáš se mnou prochází moji životní cestu.
Porciunkule, jak jsem se těšila na ten malý kostelík se studnicí františkánské spirituality! Před námi se však tyčí obrovská katedrála Panny Marie Andělské a malý kostelík nacházíme jakoby v náručí Matky Boží uvnitř. Obousměrně proudící davy mě vyděsily. Tady sliby mít nemohu, vůbec bych se nesoustředila v takovém turistickém ruchu.
Bratři Vláďa a Lukáš poté, co jsme si rezervovali zázračně volný termín na mši svatou, se jen usmívali. To dáš, uvidíš. A dala. Snad Duch svatý mě sám vedl a zavřel všechny tělesné smysly – vnímala jsem jen slova ministra Vladimíra a liturgii otce Lukáše. Kolem mě celá moje nová františkánská rodina, jakoby nás chránila před světem a zvědavými pohledy. Vedle mě stojící Martin se mým spolubratrem stal už daleko dřív. Jeho úsměv, prozrazující jistotu správného rozhodnutí však mě byl v této chvíli další neocenitelnou oporou.
Myslela jsem si, že tuto chvíli budu prožívat ještě několikrát, dokud se zase nevycentruji a srdce si zase nesedne na své místo. Ale ani v této chvíli jsem žádnou slávu, tak jak ji prožíváme po lidsku, nepoznala.
Prostota, jednoduchost a hloubka prožitku nebyla z tohoto světa. Stala jsem se františkánskou terciářkou v místě, které sám sv. František určil ke zrození nových členů. Mše svatá a sliby v Porciunculi, to byl zázrak, za který jsem nedokázala v tom čase milosti ani dostatečně poděkovat. Co prožívá srdce, člověk nevypoví. „Stáli jste tam s Martinem jako novomanželé“, svěřila se mi později Martinova manželka Jana. A já věděla, že čistota lidského srdce je tou nejvzácnější částečkou, podílkem Božího stvoření.
San Damiano nás přivítalo vytrvalým hustým deštěm a polední dvouhodinovou přestávkou. Stáli jsme pod ambitem a čekali, co pro nás v takové slotě Pán připravil. Modlitba růžence nás zahřála, a když bratr Lukáš navrhl, že půjdeme v řadě za sebou po ambitu a pomodlíme se 7x Otče náš, stala jsem se na chvíli sestrou Klárou, žijící v tomto, sv. Františkem darovaným klášterem. Když i po zbývající dny mě bratr Lukáš trpělivě oslovoval novým řeholním jménem, měla jsem příležitost dostatečně přijmout svůj nový stav. Byla jsem mu vděčná, zvláště když se jméno Klára zcela samozřejmě ujalo i u ostatních poutníků. Vzpomínala jsem na sestru Marušku, která se pro stáří a nemoc nemohla pouti zúčastnit, zato hned při obláčce mě s úsměvem řekla: ty jsi přece Klára!
Mohutná gotická katedrála sv. Františka z Assisi, založená ve třech patrech nad sebou ukrývá hrob sv. Františka. Celý vnitřek je vyzdoben freskami od Giotta. Procházela jsem katedrálou odshora dolů, až jsem zabloudila do sklepních prostor. Přesycená uměleckou krásou, stanula jsem před obyčejným obrazem na trávě sedících prvních bratří sv. Františka. Dlouho jsem se dívala na skupinku františkánů a přemáhala touhu být tam někde blízko nich v nadšení prvotní myšlenky. Všechno ostatní mě už na závěr požehnané pouti unavovalo.
Klášter La Verna mně na ochozu ukázal krásu stvoření. Kopce a údolí pod klášterem jakoby říkaly, když chceš nahoru, musíš nejdřív dolů. Nádherné rozhledy do údolí symbolizovaly Františkův dar Kristových stigmat na závěr svého života. V kapli, kde František stigmata přijal, žila zase jenom srdce, rozum zůstal stát přede dveřmi. Někteří z nás se pro něho raději vrátili, tak silná zde byla duchovní atmosféra.
Chcete salát, chcete okurku, bylo slyšet u brány, když jsme obědvali uprostřed lesa. Jasně, že chceme, brácha by to zelí přece nenabízel jenom ze slušnosti.
Své povídání jsem začala vzpomínkou na sv. Antonína, z kterého jsem si v životě tak trochu, podle jedné povídky vytvořila bratra Nešiku. To jsem ale netušila, že svou pouť zakončíme právě u hrobu sv. Antonína v Padově. Poděkovala jsem mu za pomoc při hledání ztracených věcí a omluvila jsem se, že ho mám za nešiku. Když právě proto jsi mě tak blízko, že jsi byl takový člověčí, zašeptala jsem mu na rozloučenou.
Mnoho bych ještě mohla psát o chvílích, kdy jsem poprvé prožívala přijetí prostě proto, že jsem. Mohla a měla bych poděkovat Dáše, se kterou jsem strávila jeden večer povídáním, Majce, která vedla moji formaci a přitom měla v Assisi strach, že mě obtěžuje, nebo Ireně, která se v klášteře upřímně lekla, že červenou pusu mám od jedovatých bobulí, na kterých jsem se napásla. Mohla a měla bych poděkovat Markétě, která si přišla popovídat, nebo mladé Janě, která nikdy nezapomněla při náhodném setkání přidat úsměv. Mohla a měla bych se omluvit Jendovi, o kterém jsem si při prvním setkání myslela, že je trochu rozmazlený, nebo mladému Láďovi, se svým rozpačitým úsměvem svých přednášených vejcuců. Mohla bych, ale proč? Sedm nových obláček, přijatých na konci května v Hradci Králové je nádherným závěrem požehnané pouti. Všude, kam jsme přišli, se nám v denní eucharistii otvíral svatostánek a Ježíš nám běžel naproti. A on to byl, kdo nám ve stejnou dobu daroval sedmé vnouče, chlapce, kterému dal jméno Lukáš. Jemu patří chvála na věky.
Vrátila jsem se domů z duchovních cvičení, jako už mnohokrát. Ale poprvé, když jsme si s manželem uvařili své odpolední kafe, jsem směla prožít vděčnost člověku, který mě dal důvěru ke svobodnému rozhodnutí o své další duchovní cestě. Poprvé jsem se do domácího prostředí nevracela z výšin duchovních přednášek, ale z hloubky Evangelia, která mě dává sílu normálně žít dál.
Autorka vyprávění: sestra Klára.
Františkánské růžence
Sedmibolestný a sedmiradostný růženec
Na sedmizrnkovém růženci se modlíme sedmibolestný a sedmiradostný růženec. Tyto růžence se modlíme jako běžný desátkový růženec. Začínáme vyznáním víry, následuje modlitba Otčenáš a sedm Zdrávasů s příslušným tajemstvím jedné ze sedmi bolestí, či radostí, Panny Marie. Na závěr je modlitba Sláva Otci a tzv. fatimská vložka (Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy…). Na začátku po vyznání víry se modlíme ještě tři Zdrávasy s tajemstvími třech božských ctností víry, naděje a lásky tak, jako v běžném růženci.
Jednotlivá tajemství sedmibolestného růžence:
Ježíš, kterého utrpení ti bylo Simeonem zvěstované
Ježíš, s kterým jsi utekla do Egypta
Ježíš, kterého jsi s bolestí tři dny hledala
Ježíš, který se s tebou setkal na křížové cestě
Ježíš, kterého jsi viděla umírat na kříži
Ježíš, kterého mrtvé tělo jsi držela v náručí
Ježíš, kterého jsi s bolestí do hrobu položila
Tajemství sedmiradostného růžence:
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí z Ducha svatého počala
s kterým jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí Alžbětu navštívila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, v Betlémě porodila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, třem králům ke klanění představila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí v chrámě nalezla
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, zmrtvýchvstalého s radostí první pozdravila
který tě, Neposkvrněná Panno, na nebe vzal a Královnou nebe i země korunoval
Číslovka 7 je v hebrejském prostředí chápána jako číslo plnosti. Když se tedy modlíme jeden ze sedmidesátkových růženců, rozjímáme tak o plnosti radosti i bolesti Panny Marie, která ji potkala na její cestě s Kristem.
Sedmiradostný růženec se vyvinul ve františkánském prostředí. Bratři františkáni jej nosí na hábitu. Oba druhy růženců jsou schváleny církví.
Řeholníkem bez hábitu – Jiří Zajíc
Co jsou vlastně ty „třetí řády“? Žije v nich dnes vůbec někdo a co to pro něj znamená? S podobně tlačícími otázkami jsme oslovili známého publicistu a pedagoga Jiřího Zajíce – v rozhovoru především sekulárního františkána.
Zkratka OFS za jménem naznačuje příslušnost k františkánské rodině. V klášteře a hábitu Vás ale nenajdeme…
To skutečně ne, protože právě ono „sekulární“ znamená „žijící ve světě“. Někdy a někde sice byla snaha, aby i sekulární františkáni měli svoje hábity, ale já jsem o tom naštěstí jen slyšel. Protože takové tendence, stejně jako tendence „napodobovat“ klášterní život jsou přímo proti smyslu sekulárního řádu: být laickou existencí se vším, co taková „neklerikální“ existence znamená – každodenní péči o rodinu, docházení do zaměstnání, řešení problémů společnosti včetně těch hospodářských a politických. Jsem rád, že po Druhém vatikánském koncilu je konečně jasné, že spiritualita laického života není jen nějakou nedostatečnou, rozředěnou verzí života mnišského, nýbrž je samostatnou duchovní cestou „šitou na míru“ nám, kteří nejsme klerici.
V čem vidíte smysl existence „starých“ třetích řádů v dnešním světě? Nereagují lépe na aktuální situaci člověka různé novější komunity a hnutí?
Tradiční „třetí řády“ inspirované spiritualitou (a nezřídka i zakladatelskými osobnostmi) řádů prvních (mužských) a druhých (ženských) přece jen představují už dost „vyzkoušené“ zboží. Navíc třetích řádů v rámci františkánství je několik desítek – ten náš sekulární je jen jedním z nich. Například sem patří i známé Školské sestry sv. Františka nebo „alžbětinky“. Je tedy jasné, že některé z nich se časem ukážou jako již málo perspektivní. Ovšem ve srovnání s mnohými „novými hnutími“ je dobře vidět, kde je jejich hlavní šance: jsou nabídkou pro lidi, kteří už žijí nějakým jasně profilovaným laickým životem. Například jako manželé v rodině. Ti mají – zejména, pokud už nejsou sami, ale obklopeni klubkem dětí – mnohem omezenější možnosti, než mladý svobodný člověk, pro kterého jsou naopak nabídky nových komunit a hnutí plně vyhovující. Myslím si, že nová hnutí poskytují v prvé řadě šanci zažít plnost křesťanského společenství, porozumět vlastnímu povolání a získat určitou „energetickou zásobu“ na svou celoživotní pouť ve směru tohoto svého osobního povolání. A třetí řády pak nabízejí lidem žijícím v laickém povolání celoživotní formaci způsobem, který odpovídá jejich reálným možnostem: časovým, zdravotním, energetickým, společenským. Vidím, že pro naši sekulární františkánskou komunitu jsou velkým přínosem ti, kteří byli „nastartováni“ během svého křesťanského dospívaní právě v nějakém z nových hnutí či komunit.
Co s sebou nese terciářství v každodenním životě?
V první řadě přece jen určitý řád v duchovním životě. Je samozřejmě vždycky otázkou, jak to člověk v praxi zvládá – například možnost každodenní modlitby církve, ale minimálně je tu měsíční setkávání se sestrami a bratry, kteří jsou přes všechnu odlišnost v mnohém podobní a musí řešit podobné životní situace: život v rodině, život v zaměstnání. A pak je tu určité základní nasměrování životního stylu. U nás františkánů je to určitá dobrovolná skromnost a prostota. Nic zbytečně nevlastnit, k ničemu se nepoutat – být volný pro Boha a pro druhé. Myslím, že je to životní styl, který by pro dnešní konzumně-individualistickou společnost byl nejlepší terapií. Kromě toho nás františkány charakterizuje smysl pro univerzální Boží otcovství. Zahrnuje nejen katolíky, nejen křesťany, nejen lidi nějak věřící, ale úplně všechny tvory. Myslím, že i tohle je velmi dobré východisko pro dobu globalizace.
Mezi členy Sekulárního františkánského řádu bylo mnoho velkých osobností. Je Vám některá z nich obzvláště blízká? Z kterých plodů jejich života můžeme vyčíst františkánskou spiritualitu?
Ano, františkánskými „terciáři“ byli i tak významní papežové jako Lev XIII., nebo Jan XXIII. – papež Druhého vatikánského koncilu. Osobně jsou mi pak velmi blízcí dva čeští sekulární františkáni:
– František Nosek, prvorepublikový politik, místopředseda ČSL a velký podporovatel spolkového života. Pro dnešní dobu ideál téměř nedostižný – politik, který měl důvěru i svých oponentů z jiných politických stran. Pravý opak dnešních kariéristů, zkorumpovaných aparátčíků a politikářů. Statečný katolický křesťan a současně člověk plně nasazený pro společné dobro. Už se rozběhl proces jeho blahořečení – bohužel na české straně zatím je příliš málo lidí, kteří by se k němu opravdu hlásili.
– Jiří Mrázek – pro moji generaci popularizátor vědy stejně excelentní jako později Jiří Grygar. Původně marxisticky zapálený vědec, matematik a fyzik, který ale po setkání s odkazem Františka z Assisi zcela změnil svůj životní názor a stal se věrným sekulárním františkánem. I v socialistickém Československu si dokázal vytvořit takovou pozici, že byl respektován jako nenahraditelný odborník.
Jaké slovo byste měl pro mladého člověka, který by projevil touhu stát se sekulárním františkánem (jiným terciářem)?
Pokud by chtěl být sekulárním františkánem, tak bych byl jednoznačný a stručný: Vítej u nás. Kdyby šlo o jiný třetí řád, tak bych mu pogratuloval k tomu, že bere svůj duchovní život vážně a zajímal bych se o důvody, pro které by se chtěl na tu cestu vydat. To bych ostatně udělal po tom uvítání vzápětí i u toho, kdo by chtěl přijít k nám J
Mgr. Jiří Zajíc (* 17. května 1951 v Praze) je český katolický pedagog a publicista. Publikuje zejména v oblasti výchovy, vzdělávání, občanské společnosti, médií, náboženství a duchovního života. Zakládal a vedl Redakci náboženského života Českého rozhlasu, podílel se na založení České rady dětí a mládeže, jejíž Kancelář vedl v letech 2001-2005. Je spoluautorem knižních rozhovorů s Erazimem Kohákem a kardinálem Vlkem. S používaným jménem Edy je aktivním stoupencem skautingu. (medailon dle Wikipedie)
Česlav Bohumil Křížala
Dlouhá léta působil v našem místním společenství v Hradci Králové duchovní asistent bratr Česlav Bohumil Křížala, OFM, z františkánského kláštera v Moravské Třebové, jehož stručný životopis přinášíme:
Pocházel od Hradce Králové. Do řádu vstoupil v roce 1952. Ale již v roce 1950 byl jako „nebezpečný živel“ poslán na tři roky k PTP. Pak působil jako řezbář v Charitě v Červeném Kostelci a v této profesi pracoval též ve firmě Petrof v Hradci Králové. Srpnové události roku 1968 prožil v Sarajevu ve františkánském klášteře. V roce 1975 byl po tajných studiích vysvěcen tajně na jáhna a civilním zaměstnáním dlouhé roky působil jako pošťák. Po navrácení klášterů v roce 1990 výrazně pomáhal s jejich opravami (mimo jiné i právě zde v Moravské Třebové). Dále působil v Praze a v Uherském Hradišti. Dlouhé roky a to až dodnes se intenzivně věnuje františkánským terciářům po celé republice. Zde v Moravské Třebové je nyní od roku 2006. Zemřel dne 28. 4. 2013 v nemocnici v Ostravě, ve věku nedožitých 85 let.