Archiv rubriky: Dokumenty

800 let Sekulárního řádu svatého Františka

Už osm století žijí sekulární františkáni ve světě. Nepozorovaně. Jako špetka soli v bochníku chleba, jenž s Boží pomocí zázračně zasytí zástup…

Dokument 800 let Sekulárního řádu svatého Františka sleduje počátky a současnost řádu ve světě i v našich zemích. Od svatého Františka s kutnou z hrubé látky, až po dnešní terciáře s breviářem v mobilu. Kristův duch, duch prvních křesťanů je však stále s nimi.

Jeden a tentýž…

Odkaz na film zde: https://www.tvnoe.cz/porad/37878-800-let-sekularniho-radu-svateho-frantiska

Duchovní obnova Beskydy

Duchovní obnova probíhala od 16 do 24. září  v Beskydech na Hutisku Solanec, v naprostém klidu, v odloučenosti od ruchu světa.

P1200323

Rozjímali jsme o Nejsvětější trojici a posvátné Eucharistii pod vedením bratra Lukáše. Uprostřed překrásné krajiny, plné zeleně, pastvin, lesů a květů. Rádi se sem vracíme a prožíváme tyto požehnané chvíle spolu s místními, Anežkou a Brunem, a s Petrou a Petrem. Je to v čase sklizně brambor a sběru hub, které rostly opravdu na každém kroku. Ale také jsme se seznámili s poustevnou a jejím současným obyvatelem Milanem.

P1200333

V sobotu  jsme slavili mši sv. na Radhošti v kapli sv. Cyrila a Metoděje, v pondělí poslední den jsme zajeli na modlitební pouť na Turzovku. Naplněni a obtěžkáni vodou  se vraceli, abychom mohli rozdávat. Poslední den nám Pán poslal ještě další překvapení, přijel p. Tomáš Hofman.

P1200594

P1200346

V deseti lidech jsme vytvořili krásné společenství modlitby a sdílení a pomáhání. Nikomu se nechtělo odjíždět, loučení bylo náročné. Na příští rok pro duchovní obnovu je zamluven opět termín na září.

P1200803

Poslední zastavení bylo na poutním místě Turzovka.

P1200694

Církev hlásá Evangelium

Buď církev hlásá evangelium, anebo není církví, zdůrazňuje papež v novém knižním rozhovoru

Nová kniha pod titulem „Bez Něho nemůžeme dělat nic. Rozmluva o tom, jak být v dnešním světě misionářem“ byla vydána a na pulty italských knihkupectví se dostane v  týdnu od 5.11. 2019.
Publikováno: 5. 11. 2019 12:00

„Vycházející církev“ není módní slogan, nýbrž Ježíšovo přikázání

„Odjakživa jsem vnímal, že hlásání Ježíše a Jeho evangelia obnáší určitou pouť, vykročení na cestu,“ svěřuje se papež v knižním rozhovoru a varuje před nadužívaným módním sloganem o „vycházející církvi“„Nevymyslel jsem ho já, ale jde o Ježíšovo přikázání z Markova evangelia,“ poukazuje. „Církev buď vychází, anebo není církví. Buď hlásá, anebo není církví, nýbrž jakýmsi duchovním sdružením či nadnárodní firmou, která vysílá poselství eticko-náboženského obsahu,“ podtrhuje dále. V případě misie nelze mluvit o programu či úmyslu realizovatelném silou vůle – církev totiž vychází sama ze sebe působením Krista a Ducha Svatého, který ji pohání a nese dál.

Stále platný vzorec ve Skutcích apoštolů

Papež František v této souvislosti cituje Skutky apoštolů, které jsou vyprávěním o začátcích, nikoli manuálem misionářské strategie. „Jejich protagonisty nejsou apoštolové, nýbrž Duch Svatý.“ „Zkušenost dvanácti je stále platným vzorcem,“ vysvětluje římský biskup. „Je to lidský příběh mužů, kteří coby učedníci nastupují až jako druzí poté, co již před nimi jednal Duch Svatý, který připravil srdce a pracoval v nich. Misie bez Ducha Svatého se mění v konkvistu, ať již náboženskou nebo ideologickou, upozorňuje papež. Jakákoli nervozita, křik či lidská organizace jsou zbytečné,“ dodává. Stačí prosit o milost, abychom také dnes zakusili ono: „Rozhodl totiž Duch svatý i my…“ (Sk 15,28).

Církev roste skrze svou přitažlivost

„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě,“ říká Ježíš v evangeliu. A dále: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal…“ „Církev odjakživa uznávala tuto formu za nejvlastnější přiblížení Ježíši a evangeliu,“ konstatuje František. „Nejedná se tedy o přesvědčení, rozumovou úvahu, osobní uvědomělost, nátlak či donucení, nýbrž o milostnou přitažlivost, zamilovanost do Krista. Pokud nás opravdu přitahuje Kristus, okolí si toho povšimne, aniž bychom to nijak museli dokazovat či dávat najevo,“ popisuje papež. „Proto není misie firemním projektem či organizovaným představením, během něhož chceme spočítat účastníky získané propagandou,“ poznamenává dále. Misie ve své tajemné plodnosti je naopak závratí z toho, že bez Ježíše nemůžeme dělat nic. „Závrať z náboženské svobody spočívá v tom, že se dáváme nést Duchem, aniž bychom kalkulovali a cokoli kontrolovali,“ říká František.

Misionář usnadňuje cestu k víře

Podle čeho poznáme křesťanského misionáře,“ ptá se dále papež František. Podle toho, že víru usnadňuje, a nikoli kontroluje. Petrův nástupce nesouhlasí s vytvářením pastoračních celnic, selektivním přístupem a ověřováním předpokladů ke vstupu do církve. „To vše totiž brání Ježíšově touze obejmout každého člověka, které naopak vycházejí vstříc různé příkladné kroky, jako snaha buenosaireských farářů o usnadnění přístupu ke křtu,“ popisuje Svatý otec.

Křesťanství nese tvář kultur, do kterých zapouští kořeny

Papež František v knižním rozhovoru s italským vatikanistou připomíná svého předchůdce Pavla III., který odmítl teorie o neschopnosti indiánských kmenů přijmout evangelium a potvrdil možnost jejich křtu. „Také dnes existují kroužky a sektory, které se považují za osvícené, uvězňují hlásání evangelia ve své pokřivené logice, dělí svět na barbary a civilizované, přičemž větší část lidské rodiny považují za podřadnou kategorii,“ uvažuje papež a dodává, že toto vše vyplynulo na povrch při nedávné biskupské synodě o Amazonii. „Křesťanství nicméně nedisponuje jediným kulturním vzorcem,“ cituje František z Jana Pavla II., nýbrž nese tvář mnoha kultur a národů, ve kterých zapustilo kořeny. Dnes víc než jindy je proto nutné mít na paměti, že zjevení se neztotožňuje s žádnou kulturou a misijní dílo nesmí spolu s evangeliem vnucovat určité kulturní formy.

Církev není neziskovka, nýbrž polní nemocnice 

V odpovědi na otázku o vztahu mezi sociálním dílem a misií papež vyzdvihuje skutečnost, že církev není nezisková organizace. Zároveň ovšem přijímá všechny lidi a léčí jejich rány, jako polní nemocnice.

Misie a mučednictví

Mučednictví je svrchovaným vyjádřením svědectví, vydaného Kristu,“ uzavírá papež v knižním rozhovoru a vyjmenovává mučedníky posledních let – od koptských křesťanů popravených v Libyi po sestry z kongregace Matky Terezy zavražděné v Jemenu. „Jsou to vítězové, nikoli oběti,“ zdůrazňuje František, „Pán pamatuje na dobro, které prokázali.“

Zdroj: Vatican News

Řeholníkem bez hábitu – Jiří Zajíc

Co jsou vlastně ty „třetí řády“? Žije v nich dnes vůbec někdo a co to pro něj znamená? S podobně tlačícími otázkami jsme oslovili známého publicistu a pedagoga Jiřího Zajíce – v rozhovoru především sekulárního františkána.


 

Zkratka OFS za jménem naznačuje příslušnost k františkánské rodině. V klášteře a hábitu Vás ale nenajdeme…

To skutečně ne, protože právě ono „sekulární“ znamená „žijící ve světě“. Někdy a někde sice byla snaha, aby i sekulární františkáni měli svoje hábity, ale já jsem o tom naštěstí jen slyšel. Protože takové tendence, stejně jako tendence „napodobovat“ klášterní život jsou přímo proti smyslu sekulárního řádu: být laickou existencí se vším, co taková „neklerikální“ existence znamená – každodenní péči o rodinu, docházení do zaměstnání, řešení problémů společnosti včetně těch hospodářských a politických. Jsem rád, že po Druhém vatikánském koncilu je konečně jasné, že spiritualita laického života není jen nějakou nedostatečnou, rozředěnou verzí života mnišského, nýbrž je samostatnou duchovní cestou „šitou na míru“ nám, kteří nejsme klerici.

V čem vidíte smysl existence „starých“ třetích řádů v dnešním světě? Nereagují lépe na aktuální situaci člověka různé novější komunity a hnutí?

Tradiční „třetí řády“ inspirované spiritualitou (a nezřídka i zakladatelskými osobnostmi) řádů prvních (mužských) a druhých (ženských) přece jen představují už dost „vyzkoušené“ zboží. Navíc třetích řádů v rámci františkánství je několik desítek – ten náš sekulární je jen jedním z nich. Například sem patří i známé Školské sestry sv. Františka nebo „alžbětinky“. Je tedy jasné, že některé z nich se časem ukážou jako již málo perspektivní. Ovšem ve srovnání s mnohými „novými hnutími“ je dobře vidět, kde je jejich hlavní šance: jsou nabídkou pro lidi, kteří už žijí nějakým jasně profilovaným laickým životem. Například jako manželé v rodině. Ti mají – zejména, pokud už nejsou sami, ale obklopeni klubkem dětí – mnohem omezenější možnosti, než mladý svobodný člověk, pro kterého jsou naopak nabídky nových komunit a hnutí plně vyhovující. Myslím si, že nová hnutí poskytují v prvé řadě šanci zažít plnost křesťanského společenství, porozumět vlastnímu povolání a získat určitou „energetickou zásobu“ na svou celoživotní pouť ve směru tohoto svého osobního povolání. A třetí řády pak nabízejí lidem žijícím v laickém povolání celoživotní formaci způsobem, který odpovídá jejich reálným možnostem: časovým, zdravotním, energetickým, společenským. Vidím, že pro naši sekulární františkánskou komunitu jsou velkým přínosem ti, kteří byli „nastartováni“ během svého křesťanského dospívaní právě v nějakém z nových hnutí či komunit.

Co s sebou nese terciářství v každodenním životě?

V první řadě přece jen určitý řád v duchovním životě. Je samozřejmě vždycky otázkou, jak to člověk v praxi zvládá – například možnost každodenní modlitby církve, ale minimálně je tu měsíční setkávání se sestrami a bratry, kteří jsou přes všechnu odlišnost v mnohém podobní a musí řešit podobné životní situace: život v rodině, život v zaměstnání. A pak je tu určité základní nasměrování životního stylu. U nás františkánů je to určitá dobrovolná skromnost a prostota. Nic zbytečně nevlastnit, k ničemu se nepoutat – být volný pro Boha a pro druhé. Myslím, že je to životní styl, který by pro dnešní konzumně-individualistickou společnost byl nejlepší terapií. Kromě toho nás františkány charakterizuje smysl pro univerzální Boží otcovství. Zahrnuje nejen katolíky, nejen křesťany, nejen lidi nějak věřící, ale úplně všechny tvory. Myslím, že i tohle je velmi dobré východisko pro dobu globalizace.

Mezi členy Sekulárního františkánského řádu bylo mnoho velkých osobností. Je Vám některá z nich obzvláště blízká? Z kterých plodů jejich života můžeme vyčíst františkánskou spiritualitu?

Ano, františkánskými „terciáři“ byli i tak významní papežové jako Lev XIII., nebo Jan XXIII. – papež Druhého vatikánského koncilu. Osobně jsou mi pak velmi blízcí dva čeští sekulární františkáni:

–      František Nosek, prvorepublikový politik, místopředseda ČSL a velký podporovatel spolkového života. Pro dnešní dobu ideál téměř nedostižný – politik, který měl důvěru i svých oponentů z jiných politických stran. Pravý opak dnešních kariéristů, zkorumpovaných aparátčíků a politikářů. Statečný katolický křesťan a současně člověk plně nasazený pro společné dobro. Už se rozběhl proces jeho blahořečení – bohužel na české straně zatím je příliš málo lidí, kteří by se k němu opravdu hlásili.

–       Jiří Mrázek – pro moji generaci popularizátor vědy stejně excelentní jako později Jiří Grygar. Původně marxisticky zapálený vědec, matematik a fyzik, který ale po setkání s odkazem Františka z Assisi zcela změnil svůj životní názor a stal se věrným sekulárním františkánem. I v socialistickém Československu si dokázal vytvořit takovou pozici, že byl respektován jako nenahraditelný odborník.

Jaké slovo byste měl pro mladého člověka, který by projevil touhu stát se sekulárním františkánem (jiným terciářem)?

Pokud by chtěl být sekulárním františkánem, tak bych byl jednoznačný a stručný: Vítej u nás. Kdyby šlo o jiný třetí řád, tak bych mu pogratuloval k tomu, že bere svůj duchovní život vážně a zajímal bych se o důvody, pro které by se chtěl na tu cestu vydat. To bych ostatně udělal po tom uvítání vzápětí i u toho, kdo by chtěl přijít k nám J

 

Mgr. Jiří Zajíc (* 17. května 1951 v Praze) je český katolický pedagog a publicista. Publikuje zejména v oblasti výchovy, vzdělávání, občanské společnosti, médií, náboženství a duchovního života. Zakládal a vedl Redakci náboženského života Českého rozhlasu, podílel se na založení České rady dětí a mládeže, jejíž Kancelář vedl v letech 2001-2005. Je spoluautorem knižních rozhovorů s Erazimem Kohákem a kardinálem Vlkem. S používaným jménem Edy je aktivním stoupencem skautingu. (medailon dle Wikipedie)

Česlav Bohumil Křížala

Dlouhá léta působil v našem místním společenství v Hradci Králové duchovní asistent bratr Česlav Bohumil Křížala, OFM, z františkánského kláštera v Moravské Třebové,  jehož stručný životopis přinášíme:

Pocházel od Hradce Králové. Do řádu vstoupil v roce 1952. Ale již v roce 1950 byl jako „nebezpečný živel“ poslán na tři roky k PTP. Pak působil jako řezbář v Charitě v Červeném Kostelci a v této profesi pracoval též ve firmě Petrof v Hradci Králové. Srpnové události roku 1968 prožil v Sarajevu ve františkánském klášteře. V roce 1975 byl po tajných studiích vysvěcen tajně na jáhna a civilním zaměstnáním dlouhé roky působil jako pošťák. Po navrácení klášterů v roce 1990 výrazně pomáhal s jejich opravami (mimo jiné i právě zde v Moravské Třebové). Dále působil v Praze a v Uherském Hradišti. Dlouhé roky a to až dodnes se intenzivně věnuje františkánským terciářům po celé republice. Zde v Moravské Třebové je nyní od roku 2006. Zemřel dne 28. 4. 2013 v nemocnici v Ostravě, ve věku nedožitých 85 let.