Archiv autora: admin

Zážitky z pouti do Assisi jedné novicky

Ten nápad vykonat si společně pouť do Assisi se zrodil v hradeckém místním františkánském společenství asi v polovině minulého roku a díky ochotným a podnikavým lidem se v březnu roku 2014, za deštivého počasí, zrealizoval. Po františkánsku, jak zdůrazňovali dlouholetí terciáři. Jako novicka jsem si představila sv. Františka, jak v hadrech putuje pěšky do Říma a byla vděčná za teplé místečko v pohodlném autě. Ze čtrnácti účastníků zájezdu ve třech autech jsem trochu znala jenom pár lidiček z několika setkání místního společenství. Vzpomněla jsem si na sv. Antonína Paduánského, od kterého se zprvu podle legendy nic nečekalo a on si žil v pokoji blaženého rozjímání. Ani já jsem neměla potřebu cokoliv řešit. Zachumlala jsem se do deky, popřála si pokoj a dobro a blaženě usnula. Když jsem se probudila, všechno bylo v pořádku. Bratr Vláďa klidně svíral volant a bratr Lukáš se řehtal na celé kolo. Zalil mě úžasný pocit bezpečí, jaký jsem ještě nepoznala.

P1400927

V autě vládla dokonale františkánská nálada, kterou bratr Lukáš neustále přiživoval svou bezprostředností. A tak, když jsem se na první zastávce ráno polila kávou, protože jsem se z kelímku s dírkou nedokázala napít, přišlo mě to naprosto přirozené a františkánské. Stejně jako rozhodnutí posádky třetího auta, že pojedou napřed. Tak jo, přejeme vám pokoj a dobro. Chcete jet, tak jeďte. Další moment, který mě upoutal, byly dálniční brány. Pomalu jsme přijížděli k závorám, když bratr Lukáš si vzdychl: jak se to vlastně obsluhuje? S úsměvem se podivil, že se brána neotvírá, ale to už věděl, že když bránu neotevřou peníze, pomohou andělé. A tak vyzkoušel kde co, a bez problémů jsme projeli.

Na to ráno, kdy jsme poprvé uviděli čerstvě umytou Umbrii, střední část Itálie nikdy nezapomenu. V malebném, poměrně širokém údolí se válely kusy mraků a pomalinku, po kouskách nám odkrývaly Assisi cudně přišpendlené v kopcích. Hele, Assisi, ozvala se vzadu Maruška a já věděla: přijela jsem domů, sem patřím, tohle je to místo, které už dlouhé roky hledám! Zalilo mě neskutečné teplo a světlo jistoty domova. Ale to už nás čekala první zkouška odevzdání se Božímu řízení. Objednaný hostel byl po všech stránkách františkánský pro nás, lidičky 21. století. Dva pokoje s kovovými palandami, jakási kuchyň se starou ledničkou bez přihrádek, koupelna se sprchami nad WC. Nepříliš útulné prostředí bylo přijato s naprostou samozřejmostí, každá z 8 děvčat si vytvořila vlastní koutek, žádné nářky, žádná kritika, prostě smíření: tak tady budeme týden žít.

Ze vstupní haly mladí snadno vytvořili sakrální prostor pro mši svatou a bratr Lukáš nás svým neopakovatelným humorem uvedl do prvního dne našich duchovních cvičení. Požádal nás o silentium v průběhu pobytu, ale já věděla, že to bude těžké splnit. Za dveřmi se řehtá celé pánské osazenstvo a do toho se kdesi rozjíždí traktor. Po chvíli nám dochází, že pan majitel zapnul staré akumulačky. A to co vrčí, není traktor, ale zrezivělý větrák.

Ježíš

Po snídani, pečlivě připravené první službou se osádka třetího auta vydala do San Damiána, my ostatní jsme si vyjeli do kláštera Eremo delle Carceri v horách. Trochu jsme zbloudili, ale já měla dojem, že to tak mělo být. Je přece samozřejmé, že se hned na poprvé netrefíme a bratr Vladimír nám to vysvětlil: Toto je to místo, které jsme vám chtěli ukázat! Smířeni s čímkoliv, lovili jsme v paměti anglická slovíčka, která by nám umožnila si zadat v klášteře mši svatou. To jsme ovšem netušili, že mladý Láďa je schopen plynulé konverzace. Vše vyjednáno a zase ten uklidňující pocit: Pokoj a dobro! Pán nás vede dobrou cestou. Když jsme o něco později večeřeli, napadlo mě, že to musí být zázrak z té hromady jídel na 6 dní v ledničce vylovit 14 natvrdo uvařených vajec, koprovou omáčku a houskové knedlíky. Stalo se a bylo to dobré. A tak to bylo každý den. Zásoby se pomalu tenčily, společné jídlo se střídalo s breviářem, vrčení větráku s povodní ve sprchách a večery plné příběhů ze života, vyprávěné s pokornou opravdovostí.

Františkánská chudoba pro mě nabírala nové obrysy: pokojné přijímání bez reptání všeho, co přináší okolnosti všedního dne ve společenství všech lidí. Město Assisi, hostel Victor a společenství poutníků to všechno mě postrčilo k rozhodnutí: Chci žít život františkánské chudoby, která je živnou půdou Evangelijní radosti. Ale když jsem poprosila o trvalý profes bratry Lukáše a Vláďu, chvíli mlčeli, jen naše oči se setkaly. Fajn, ukončil silentium Lukáš. V té chvíli jsem pochopila, v čem je tajemství tohoto společenství: v těch nejsilnějších chvílích umí mlčet!

Assisi 2-2014-k

Klášter Eremo delle Carceri je místem rozjímavé modlitby. Můžeš se toulat po kopcích, nahlížet do jeskyní, kde první bratři spali, klečet v malé kapli, nebo si lehnout vedle bronzového františkána u cesty – pokoj a dobro tě provází na každém kroku. V síle obnoveného stvoření tu nemá zlo sebemenší prostor. Při mši svaté má Láďa obláčku a slzy prozrazují hloubku rozhodnutí. Já v malé kapličce přistupuji k životní zpovědi, otec Lukáš se mnou prochází moji životní cestu.

Porciunkule, jak jsem se těšila na ten malý kostelík se studnicí františkánské spirituality! Před námi se však tyčí obrovská katedrála Panny Marie Andělské a malý kostelík nacházíme jakoby v náručí Matky Boží uvnitř. Obousměrně proudící davy mě vyděsily. Tady sliby mít nemohu, vůbec bych se nesoustředila v takovém turistickém ruchu.

Bratři Vláďa a Lukáš poté, co jsme si rezervovali zázračně volný termín na mši svatou, se jen usmívali. To dáš, uvidíš. A dala. Snad Duch svatý mě sám vedl a zavřel všechny tělesné smysly – vnímala jsem jen slova ministra Vladimíra a liturgii otce Lukáše. Kolem mě celá moje nová františkánská rodina, jakoby nás chránila před světem a zvědavými pohledy. Vedle mě stojící Martin se mým spolubratrem stal už daleko dřív. Jeho úsměv, prozrazující jistotu správného rozhodnutí však mě byl v této chvíli další neocenitelnou oporou.

Profes4

Myslela jsem si, že tuto chvíli budu prožívat ještě několikrát, dokud se zase nevycentruji a srdce si zase nesedne na své místo. Ale ani v této chvíli jsem žádnou slávu, tak jak ji prožíváme po lidsku, nepoznala.

Prostota, jednoduchost a hloubka prožitku nebyla z tohoto světa. Stala jsem se františkánskou terciářkou v místě, které sám sv. František určil ke zrození nových členů. Mše svatá a sliby v Porciunculi, to byl zázrak, za který jsem nedokázala v tom čase milosti ani dostatečně poděkovat. Co prožívá srdce, člověk nevypoví. „Stáli jste tam s Martinem jako novomanželé“, svěřila se mi později Martinova manželka Jana. A já věděla, že čistota lidského srdce je tou nejvzácnější částečkou, podílkem Božího stvoření.

San Damiano nás přivítalo vytrvalým hustým deštěm a polední dvouhodinovou přestávkou. Stáli jsme pod ambitem a čekali, co pro nás v takové slotě Pán připravil. Modlitba růžence nás zahřála, a když bratr Lukáš navrhl, že půjdeme v řadě za sebou po ambitu a pomodlíme se 7x Otče náš, stala jsem se na chvíli sestrou Klárou, žijící v tomto, sv. Františkem darovaným klášterem. Když i po zbývající dny mě bratr Lukáš trpělivě oslovoval novým řeholním jménem, měla jsem příležitost dostatečně přijmout svůj nový stav. Byla jsem mu vděčná, zvláště když se jméno Klára zcela samozřejmě ujalo i u ostatních poutníků. Vzpomínala jsem na sestru Marušku, která se pro stáří a nemoc nemohla pouti zúčastnit, zato hned při obláčce mě s úsměvem řekla: ty jsi přece Klára!

San Damiano

Mohutná gotická katedrála sv. Františka z Assisi, založená ve třech patrech nad sebou ukrývá hrob sv. Františka. Celý vnitřek je vyzdoben freskami od Giotta. Procházela jsem katedrálou odshora dolů, až jsem zabloudila do sklepních prostor. Přesycená uměleckou krásou, stanula jsem před obyčejným obrazem na trávě sedících prvních bratří sv. Františka. Dlouho jsem se dívala na skupinku františkánů a přemáhala  touhu být tam někde blízko nich v nadšení prvotní myšlenky. Všechno ostatní mě už na závěr požehnané pouti unavovalo.

Klášter La Verna mně na ochozu ukázal krásu stvoření. Kopce a údolí pod klášterem jakoby říkaly, když chceš nahoru, musíš nejdřív dolů. Nádherné rozhledy do údolí symbolizovaly Františkův dar Kristových stigmat na závěr svého života. V kapli, kde František stigmata přijal, žila zase jenom srdce, rozum zůstal stát přede dveřmi. Někteří z nás se pro něho raději vrátili, tak silná zde byla duchovní atmosféra.

P1410720

Chcete salát, chcete okurku, bylo slyšet u brány, když jsme obědvali uprostřed lesa. Jasně, že chceme, brácha by to zelí přece nenabízel jenom ze slušnosti.

Své povídání jsem začala vzpomínkou na sv. Antonína, z kterého jsem si v životě tak trochu, podle jedné povídky vytvořila bratra Nešiku. To jsem ale netušila, že svou pouť zakončíme právě u hrobu sv. Antonína v Padově. Poděkovala jsem mu za pomoc při hledání ztracených věcí a omluvila jsem se, že ho mám za nešiku. Když právě proto jsi mě tak blízko, že jsi byl takový člověčí, zašeptala jsem mu na rozloučenou.

Mnoho bych ještě mohla psát o chvílích, kdy jsem poprvé prožívala přijetí prostě proto, že jsem. Mohla a měla bych poděkovat Dáše, se kterou jsem strávila jeden večer povídáním, Majce, která vedla moji formaci a přitom měla v Assisi strach, že mě obtěžuje, nebo Ireně, která se v klášteře upřímně lekla, že červenou pusu mám od jedovatých bobulí, na kterých jsem se napásla. Mohla a měla bych poděkovat Markétě, která si přišla popovídat, nebo mladé Janě, která nikdy nezapomněla při náhodném setkání přidat úsměv. Mohla a měla bych se omluvit Jendovi, o kterém jsem si při prvním setkání myslela, že je trochu rozmazlený, nebo mladému Láďovi, se svým rozpačitým úsměvem svých přednášených vejcuců. Mohla bych, ale proč? Sedm nových obláček, přijatých na konci května v Hradci Králové je nádherným závěrem požehnané pouti. Všude, kam jsme přišli, se nám v denní eucharistii otvíral svatostánek a Ježíš nám běžel naproti. A on to byl, kdo nám ve stejnou dobu daroval sedmé vnouče, chlapce, kterému dal jméno Lukáš. Jemu patří chvála na věky.

Vrátila jsem se domů z duchovních cvičení, jako už mnohokrát. Ale poprvé, když jsme si s manželem uvařili své odpolední kafe, jsem směla prožít vděčnost člověku, který mě dal důvěru ke svobodnému rozhodnutí o své další duchovní cestě. Poprvé jsem se do domácího prostředí nevracela z výšin duchovních přednášek, ale z hloubky Evangelia, která mě dává sílu normálně žít dál.

DSC_0164

Autorka vyprávění: sestra Klára.

Františkánské růžence

Sedmibolestný a sedmiradostný růženec

Na sedmizrnkovém růženci se modlíme sedmibolestný a sedmiradostný růženec. Tyto růžence se modlíme jako běžný desátkový růženec. Začínáme vyznáním víry, následuje modlitba Otčenáš a sedm Zdrávasů s příslušným tajemstvím jedné ze sedmi bolestí, či radostí, Panny Marie. Na závěr je modlitba Sláva Otci a tzv. fatimská vložka (Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy…). Na začátku po vyznání víry se modlíme ještě tři Zdrávasy s tajemstvími třech božských ctností víry, naděje a lásky tak, jako v běžném růženci.

Jednotlivá tajemství sedmibolestného růžence:
Ježíš, kterého utrpení ti bylo Simeonem zvěstované
Ježíš, s kterým jsi utekla do Egypta
Ježíš, kterého jsi s bolestí tři dny hledala
Ježíš, který se s tebou setkal na křížové cestě
Ježíš, kterého jsi viděla umírat na kříži
Ježíš, kterého mrtvé tělo jsi držela v náručí
Ježíš, kterého jsi s bolestí do hrobu položila

Tajemství sedmiradostného růžence:
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí z Ducha svatého počala
s kterým jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí Alžbětu navštívila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, v Betlémě porodila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, třem králům ke klanění představila
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, s radostí v chrámě nalezla
kterého jsi, Neposkvrněná Panno, zmrtvýchvstalého s radostí první pozdravila
který tě, Neposkvrněná Panno, na nebe vzal a Královnou nebe i země korunoval

Číslovka 7 je v hebrejském prostředí chápána jako číslo plnosti. Když se tedy modlíme jeden ze sedmidesátkových růženců, rozjímáme tak o plnosti radosti i bolesti Panny Marie, která ji potkala na její cestě s Kristem.

Sedmiradostný růženec se vyvinul ve františkánském prostředí. Bratři františkáni jej nosí na hábitu. Oba druhy růženců jsou schváleny církví.

 

Řeholníkem bez hábitu – Jiří Zajíc

Co jsou vlastně ty „třetí řády“? Žije v nich dnes vůbec někdo a co to pro něj znamená? S podobně tlačícími otázkami jsme oslovili známého publicistu a pedagoga Jiřího Zajíce – v rozhovoru především sekulárního františkána.


 

Zkratka OFS za jménem naznačuje příslušnost k františkánské rodině. V klášteře a hábitu Vás ale nenajdeme…

To skutečně ne, protože právě ono „sekulární“ znamená „žijící ve světě“. Někdy a někde sice byla snaha, aby i sekulární františkáni měli svoje hábity, ale já jsem o tom naštěstí jen slyšel. Protože takové tendence, stejně jako tendence „napodobovat“ klášterní život jsou přímo proti smyslu sekulárního řádu: být laickou existencí se vším, co taková „neklerikální“ existence znamená – každodenní péči o rodinu, docházení do zaměstnání, řešení problémů společnosti včetně těch hospodářských a politických. Jsem rád, že po Druhém vatikánském koncilu je konečně jasné, že spiritualita laického života není jen nějakou nedostatečnou, rozředěnou verzí života mnišského, nýbrž je samostatnou duchovní cestou „šitou na míru“ nám, kteří nejsme klerici.

V čem vidíte smysl existence „starých“ třetích řádů v dnešním světě? Nereagují lépe na aktuální situaci člověka různé novější komunity a hnutí?

Tradiční „třetí řády“ inspirované spiritualitou (a nezřídka i zakladatelskými osobnostmi) řádů prvních (mužských) a druhých (ženských) přece jen představují už dost „vyzkoušené“ zboží. Navíc třetích řádů v rámci františkánství je několik desítek – ten náš sekulární je jen jedním z nich. Například sem patří i známé Školské sestry sv. Františka nebo „alžbětinky“. Je tedy jasné, že některé z nich se časem ukážou jako již málo perspektivní. Ovšem ve srovnání s mnohými „novými hnutími“ je dobře vidět, kde je jejich hlavní šance: jsou nabídkou pro lidi, kteří už žijí nějakým jasně profilovaným laickým životem. Například jako manželé v rodině. Ti mají – zejména, pokud už nejsou sami, ale obklopeni klubkem dětí – mnohem omezenější možnosti, než mladý svobodný člověk, pro kterého jsou naopak nabídky nových komunit a hnutí plně vyhovující. Myslím si, že nová hnutí poskytují v prvé řadě šanci zažít plnost křesťanského společenství, porozumět vlastnímu povolání a získat určitou „energetickou zásobu“ na svou celoživotní pouť ve směru tohoto svého osobního povolání. A třetí řády pak nabízejí lidem žijícím v laickém povolání celoživotní formaci způsobem, který odpovídá jejich reálným možnostem: časovým, zdravotním, energetickým, společenským. Vidím, že pro naši sekulární františkánskou komunitu jsou velkým přínosem ti, kteří byli „nastartováni“ během svého křesťanského dospívaní právě v nějakém z nových hnutí či komunit.

Co s sebou nese terciářství v každodenním životě?

V první řadě přece jen určitý řád v duchovním životě. Je samozřejmě vždycky otázkou, jak to člověk v praxi zvládá – například možnost každodenní modlitby církve, ale minimálně je tu měsíční setkávání se sestrami a bratry, kteří jsou přes všechnu odlišnost v mnohém podobní a musí řešit podobné životní situace: život v rodině, život v zaměstnání. A pak je tu určité základní nasměrování životního stylu. U nás františkánů je to určitá dobrovolná skromnost a prostota. Nic zbytečně nevlastnit, k ničemu se nepoutat – být volný pro Boha a pro druhé. Myslím, že je to životní styl, který by pro dnešní konzumně-individualistickou společnost byl nejlepší terapií. Kromě toho nás františkány charakterizuje smysl pro univerzální Boží otcovství. Zahrnuje nejen katolíky, nejen křesťany, nejen lidi nějak věřící, ale úplně všechny tvory. Myslím, že i tohle je velmi dobré východisko pro dobu globalizace.

Mezi členy Sekulárního františkánského řádu bylo mnoho velkých osobností. Je Vám některá z nich obzvláště blízká? Z kterých plodů jejich života můžeme vyčíst františkánskou spiritualitu?

Ano, františkánskými „terciáři“ byli i tak významní papežové jako Lev XIII., nebo Jan XXIII. – papež Druhého vatikánského koncilu. Osobně jsou mi pak velmi blízcí dva čeští sekulární františkáni:

–      František Nosek, prvorepublikový politik, místopředseda ČSL a velký podporovatel spolkového života. Pro dnešní dobu ideál téměř nedostižný – politik, který měl důvěru i svých oponentů z jiných politických stran. Pravý opak dnešních kariéristů, zkorumpovaných aparátčíků a politikářů. Statečný katolický křesťan a současně člověk plně nasazený pro společné dobro. Už se rozběhl proces jeho blahořečení – bohužel na české straně zatím je příliš málo lidí, kteří by se k němu opravdu hlásili.

–       Jiří Mrázek – pro moji generaci popularizátor vědy stejně excelentní jako později Jiří Grygar. Původně marxisticky zapálený vědec, matematik a fyzik, který ale po setkání s odkazem Františka z Assisi zcela změnil svůj životní názor a stal se věrným sekulárním františkánem. I v socialistickém Československu si dokázal vytvořit takovou pozici, že byl respektován jako nenahraditelný odborník.

Jaké slovo byste měl pro mladého člověka, který by projevil touhu stát se sekulárním františkánem (jiným terciářem)?

Pokud by chtěl být sekulárním františkánem, tak bych byl jednoznačný a stručný: Vítej u nás. Kdyby šlo o jiný třetí řád, tak bych mu pogratuloval k tomu, že bere svůj duchovní život vážně a zajímal bych se o důvody, pro které by se chtěl na tu cestu vydat. To bych ostatně udělal po tom uvítání vzápětí i u toho, kdo by chtěl přijít k nám J

 

Mgr. Jiří Zajíc (* 17. května 1951 v Praze) je český katolický pedagog a publicista. Publikuje zejména v oblasti výchovy, vzdělávání, občanské společnosti, médií, náboženství a duchovního života. Zakládal a vedl Redakci náboženského života Českého rozhlasu, podílel se na založení České rady dětí a mládeže, jejíž Kancelář vedl v letech 2001-2005. Je spoluautorem knižních rozhovorů s Erazimem Kohákem a kardinálem Vlkem. S používaným jménem Edy je aktivním stoupencem skautingu. (medailon dle Wikipedie)

Česlav Bohumil Křížala

Dlouhá léta působil v našem místním společenství v Hradci Králové duchovní asistent bratr Česlav Bohumil Křížala, OFM, z františkánského kláštera v Moravské Třebové,  jehož stručný životopis přinášíme:

Pocházel od Hradce Králové. Do řádu vstoupil v roce 1952. Ale již v roce 1950 byl jako „nebezpečný živel“ poslán na tři roky k PTP. Pak působil jako řezbář v Charitě v Červeném Kostelci a v této profesi pracoval též ve firmě Petrof v Hradci Králové. Srpnové události roku 1968 prožil v Sarajevu ve františkánském klášteře. V roce 1975 byl po tajných studiích vysvěcen tajně na jáhna a civilním zaměstnáním dlouhé roky působil jako pošťák. Po navrácení klášterů v roce 1990 výrazně pomáhal s jejich opravami (mimo jiné i právě zde v Moravské Třebové). Dále působil v Praze a v Uherském Hradišti. Dlouhé roky a to až dodnes se intenzivně věnuje františkánským terciářům po celé republice. Zde v Moravské Třebové je nyní od roku 2006. Zemřel dne 28. 4. 2013 v nemocnici v Ostravě, ve věku nedožitých 85 let.