Ten nápad vykonat si společně pouť do Assisi se zrodil v hradeckém místním františkánském společenství asi v polovině minulého roku a díky ochotným a podnikavým lidem se v březnu roku 2014, za deštivého počasí, zrealizoval. Po františkánsku, jak zdůrazňovali dlouholetí terciáři. Jako novicka jsem si představila sv. Františka, jak v hadrech putuje pěšky do Říma a byla vděčná za teplé místečko v pohodlném autě. Ze čtrnácti účastníků zájezdu ve třech autech jsem trochu znala jenom pár lidiček z několika setkání místního společenství. Vzpomněla jsem si na sv. Antonína Paduánského, od kterého se zprvu podle legendy nic nečekalo a on si žil v pokoji blaženého rozjímání. Ani já jsem neměla potřebu cokoliv řešit. Zachumlala jsem se do deky, popřála si pokoj a dobro a blaženě usnula. Když jsem se probudila, všechno bylo v pořádku. Bratr Vláďa klidně svíral volant a bratr Lukáš se řehtal na celé kolo. Zalil mě úžasný pocit bezpečí, jaký jsem ještě nepoznala.
V autě vládla dokonale františkánská nálada, kterou bratr Lukáš neustále přiživoval svou bezprostředností. A tak, když jsem se na první zastávce ráno polila kávou, protože jsem se z kelímku s dírkou nedokázala napít, přišlo mě to naprosto přirozené a františkánské. Stejně jako rozhodnutí posádky třetího auta, že pojedou napřed. Tak jo, přejeme vám pokoj a dobro. Chcete jet, tak jeďte. Další moment, který mě upoutal, byly dálniční brány. Pomalu jsme přijížděli k závorám, když bratr Lukáš si vzdychl: jak se to vlastně obsluhuje? S úsměvem se podivil, že se brána neotvírá, ale to už věděl, že když bránu neotevřou peníze, pomohou andělé. A tak vyzkoušel kde co, a bez problémů jsme projeli.
Na to ráno, kdy jsme poprvé uviděli čerstvě umytou Umbrii, střední část Itálie nikdy nezapomenu. V malebném, poměrně širokém údolí se válely kusy mraků a pomalinku, po kouskách nám odkrývaly Assisi cudně přišpendlené v kopcích. Hele, Assisi, ozvala se vzadu Maruška a já věděla: přijela jsem domů, sem patřím, tohle je to místo, které už dlouhé roky hledám! Zalilo mě neskutečné teplo a světlo jistoty domova. Ale to už nás čekala první zkouška odevzdání se Božímu řízení. Objednaný hostel byl po všech stránkách františkánský pro nás, lidičky 21. století. Dva pokoje s kovovými palandami, jakási kuchyň se starou ledničkou bez přihrádek, koupelna se sprchami nad WC. Nepříliš útulné prostředí bylo přijato s naprostou samozřejmostí, každá z 8 děvčat si vytvořila vlastní koutek, žádné nářky, žádná kritika, prostě smíření: tak tady budeme týden žít.
Ze vstupní haly mladí snadno vytvořili sakrální prostor pro mši svatou a bratr Lukáš nás svým neopakovatelným humorem uvedl do prvního dne našich duchovních cvičení. Požádal nás o silentium v průběhu pobytu, ale já věděla, že to bude těžké splnit. Za dveřmi se řehtá celé pánské osazenstvo a do toho se kdesi rozjíždí traktor. Po chvíli nám dochází, že pan majitel zapnul staré akumulačky. A to co vrčí, není traktor, ale zrezivělý větrák.
Po snídani, pečlivě připravené první službou se osádka třetího auta vydala do San Damiána, my ostatní jsme si vyjeli do kláštera Eremo delle Carceri v horách. Trochu jsme zbloudili, ale já měla dojem, že to tak mělo být. Je přece samozřejmé, že se hned na poprvé netrefíme a bratr Vladimír nám to vysvětlil: Toto je to místo, které jsme vám chtěli ukázat! Smířeni s čímkoliv, lovili jsme v paměti anglická slovíčka, která by nám umožnila si zadat v klášteře mši svatou. To jsme ovšem netušili, že mladý Láďa je schopen plynulé konverzace. Vše vyjednáno a zase ten uklidňující pocit: Pokoj a dobro! Pán nás vede dobrou cestou. Když jsme o něco později večeřeli, napadlo mě, že to musí být zázrak z té hromady jídel na 6 dní v ledničce vylovit 14 natvrdo uvařených vajec, koprovou omáčku a houskové knedlíky. Stalo se a bylo to dobré. A tak to bylo každý den. Zásoby se pomalu tenčily, společné jídlo se střídalo s breviářem, vrčení větráku s povodní ve sprchách a večery plné příběhů ze života, vyprávěné s pokornou opravdovostí.
Františkánská chudoba pro mě nabírala nové obrysy: pokojné přijímání bez reptání všeho, co přináší okolnosti všedního dne ve společenství všech lidí. Město Assisi, hostel Victor a společenství poutníků to všechno mě postrčilo k rozhodnutí: Chci žít život františkánské chudoby, která je živnou půdou Evangelijní radosti. Ale když jsem poprosila o trvalý profes bratry Lukáše a Vláďu, chvíli mlčeli, jen naše oči se setkaly. Fajn, ukončil silentium Lukáš. V té chvíli jsem pochopila, v čem je tajemství tohoto společenství: v těch nejsilnějších chvílích umí mlčet!
Klášter Eremo delle Carceri je místem rozjímavé modlitby. Můžeš se toulat po kopcích, nahlížet do jeskyní, kde první bratři spali, klečet v malé kapli, nebo si lehnout vedle bronzového františkána u cesty – pokoj a dobro tě provází na každém kroku. V síle obnoveného stvoření tu nemá zlo sebemenší prostor. Při mši svaté má Láďa obláčku a slzy prozrazují hloubku rozhodnutí. Já v malé kapličce přistupuji k životní zpovědi, otec Lukáš se mnou prochází moji životní cestu.
Porciunkule, jak jsem se těšila na ten malý kostelík se studnicí františkánské spirituality! Před námi se však tyčí obrovská katedrála Panny Marie Andělské a malý kostelík nacházíme jakoby v náručí Matky Boží uvnitř. Obousměrně proudící davy mě vyděsily. Tady sliby mít nemohu, vůbec bych se nesoustředila v takovém turistickém ruchu.
Bratři Vláďa a Lukáš poté, co jsme si rezervovali zázračně volný termín na mši svatou, se jen usmívali. To dáš, uvidíš. A dala. Snad Duch svatý mě sám vedl a zavřel všechny tělesné smysly – vnímala jsem jen slova ministra Vladimíra a liturgii otce Lukáše. Kolem mě celá moje nová františkánská rodina, jakoby nás chránila před světem a zvědavými pohledy. Vedle mě stojící Martin se mým spolubratrem stal už daleko dřív. Jeho úsměv, prozrazující jistotu správného rozhodnutí však mě byl v této chvíli další neocenitelnou oporou.
Myslela jsem si, že tuto chvíli budu prožívat ještě několikrát, dokud se zase nevycentruji a srdce si zase nesedne na své místo. Ale ani v této chvíli jsem žádnou slávu, tak jak ji prožíváme po lidsku, nepoznala.
Prostota, jednoduchost a hloubka prožitku nebyla z tohoto světa. Stala jsem se františkánskou terciářkou v místě, které sám sv. František určil ke zrození nových členů. Mše svatá a sliby v Porciunculi, to byl zázrak, za který jsem nedokázala v tom čase milosti ani dostatečně poděkovat. Co prožívá srdce, člověk nevypoví. „Stáli jste tam s Martinem jako novomanželé“, svěřila se mi později Martinova manželka Jana. A já věděla, že čistota lidského srdce je tou nejvzácnější částečkou, podílkem Božího stvoření.
San Damiano nás přivítalo vytrvalým hustým deštěm a polední dvouhodinovou přestávkou. Stáli jsme pod ambitem a čekali, co pro nás v takové slotě Pán připravil. Modlitba růžence nás zahřála, a když bratr Lukáš navrhl, že půjdeme v řadě za sebou po ambitu a pomodlíme se 7x Otče náš, stala jsem se na chvíli sestrou Klárou, žijící v tomto, sv. Františkem darovaným klášterem. Když i po zbývající dny mě bratr Lukáš trpělivě oslovoval novým řeholním jménem, měla jsem příležitost dostatečně přijmout svůj nový stav. Byla jsem mu vděčná, zvláště když se jméno Klára zcela samozřejmě ujalo i u ostatních poutníků. Vzpomínala jsem na sestru Marušku, která se pro stáří a nemoc nemohla pouti zúčastnit, zato hned při obláčce mě s úsměvem řekla: ty jsi přece Klára!
Mohutná gotická katedrála sv. Františka z Assisi, založená ve třech patrech nad sebou ukrývá hrob sv. Františka. Celý vnitřek je vyzdoben freskami od Giotta. Procházela jsem katedrálou odshora dolů, až jsem zabloudila do sklepních prostor. Přesycená uměleckou krásou, stanula jsem před obyčejným obrazem na trávě sedících prvních bratří sv. Františka. Dlouho jsem se dívala na skupinku františkánů a přemáhala touhu být tam někde blízko nich v nadšení prvotní myšlenky. Všechno ostatní mě už na závěr požehnané pouti unavovalo.
Klášter La Verna mně na ochozu ukázal krásu stvoření. Kopce a údolí pod klášterem jakoby říkaly, když chceš nahoru, musíš nejdřív dolů. Nádherné rozhledy do údolí symbolizovaly Františkův dar Kristových stigmat na závěr svého života. V kapli, kde František stigmata přijal, žila zase jenom srdce, rozum zůstal stát přede dveřmi. Někteří z nás se pro něho raději vrátili, tak silná zde byla duchovní atmosféra.
Chcete salát, chcete okurku, bylo slyšet u brány, když jsme obědvali uprostřed lesa. Jasně, že chceme, brácha by to zelí přece nenabízel jenom ze slušnosti.
Své povídání jsem začala vzpomínkou na sv. Antonína, z kterého jsem si v životě tak trochu, podle jedné povídky vytvořila bratra Nešiku. To jsem ale netušila, že svou pouť zakončíme právě u hrobu sv. Antonína v Padově. Poděkovala jsem mu za pomoc při hledání ztracených věcí a omluvila jsem se, že ho mám za nešiku. Když právě proto jsi mě tak blízko, že jsi byl takový člověčí, zašeptala jsem mu na rozloučenou.
Mnoho bych ještě mohla psát o chvílích, kdy jsem poprvé prožívala přijetí prostě proto, že jsem. Mohla a měla bych poděkovat Dáše, se kterou jsem strávila jeden večer povídáním, Majce, která vedla moji formaci a přitom měla v Assisi strach, že mě obtěžuje, nebo Ireně, která se v klášteře upřímně lekla, že červenou pusu mám od jedovatých bobulí, na kterých jsem se napásla. Mohla a měla bych poděkovat Markétě, která si přišla popovídat, nebo mladé Janě, která nikdy nezapomněla při náhodném setkání přidat úsměv. Mohla a měla bych se omluvit Jendovi, o kterém jsem si při prvním setkání myslela, že je trochu rozmazlený, nebo mladému Láďovi, se svým rozpačitým úsměvem svých přednášených vejcuců. Mohla bych, ale proč? Sedm nových obláček, přijatých na konci května v Hradci Králové je nádherným závěrem požehnané pouti. Všude, kam jsme přišli, se nám v denní eucharistii otvíral svatostánek a Ježíš nám běžel naproti. A on to byl, kdo nám ve stejnou dobu daroval sedmé vnouče, chlapce, kterému dal jméno Lukáš. Jemu patří chvála na věky.
Vrátila jsem se domů z duchovních cvičení, jako už mnohokrát. Ale poprvé, když jsme si s manželem uvařili své odpolední kafe, jsem směla prožít vděčnost člověku, který mě dal důvěru ke svobodnému rozhodnutí o své další duchovní cestě. Poprvé jsem se do domácího prostředí nevracela z výšin duchovních přednášek, ale z hloubky Evangelia, která mě dává sílu normálně žít dál.
Autorka vyprávění: sestra Klára.
